3.2.3 Harrodův-Domarův růstový model Harrodův-Domarův růstový investiční model, vytvořený ve čtyřicátých letech 20. stol., lze považovat za nejbližší keynesiánskému pojetí ekonomiky. Model ukazuje výraznou tendenci ekonomiky k nerovnovážnému vývoji. Za hlavní příčiny nerovnovážného vývoje je Domarem (1957) považován dvojí efekt každé investice, a to důchodotvorný efekt (vytváření dodatečných důchodů pomocí multiplikačního efektu) a kapacitotvorný efekt (zvýšení výrobní kapacity). Aby růst nezpůsoboval disproporce (např. nezaměstnanost, nevyužívání části kapacit), je třeba, aby oba efekty byly v rovnováze. Růst poptávky způsobený růstem důchodů musí odpovídat zvýšené nabídce, dané zvýšenou výrobní kapacitou, pro což ale neexistuje žádný důvod, respektive mechanismus, který by soulad zajistil. Harrod (1948) ve svém modelu rozlišuje čtyři míry růstu: (1) přirozenou míru růstu, danou přírůstkem obyvatelstva a technickým pokrokem (platí za předpokladu dostatku kapitálu), (2) zaručenou míru růstu, kterou je takové tempo růstu národního důchodu, které udržuje rovnost plánovaných úspor a plánovaných investic (jedná se o poměr mezního sklonu k úsporám a kapitálové náročnosti výstupu), (3) anticipovanou míru růstu, kterou očekávají tržní aktéři a na jejímž základě přijímají rozhodnutí například o investicích, (4) realizovanou míru růstu (skutečná míra, zjišťovaná ex post). Podle Harroda může dojít k rovnovážnému růstu pouze za předpokladu rovnosti přirozené a zaručené míry růstu. Aby k rovnovážnému růstu došlo, musí se však ještě oběma mírám rovnat také míra anticipovaného růstu. Model ukazuje, že každá odchylka od stavu rovnováhy má tendenci se zvětšovat a že se míry anticipovaného a realizovaného růstu stále více vzdalují od zaručené míry růstu. Harrod se tak snaží specifikovat podmínky, za nichž by mohl v ekonomice nastat rovnovážný růst, ale z jeho vlastních vývodů je zřejmé, že k němu téměř nikdy dojít nemůže. Pokouší se také zohlednit aspekt percepce a interpretace aktérů (anticipovaná míra růstu), a jeho model je tudíž více behavioristický než modely neoklasické. Model je však založen na mnoha nerealistických zjednodušujících předpokladech, například na stálém mezním sklonu k úsporám, stálém poměru kapitálu a pracovních sil, produkci jen jednoho druhu zboží, neexistenci úspor z rozsahu apod. Další generace růstových modelů se snaží tyto nedostatky odstranit. Implikace Harrodova-Domarova růstového modelu pro regionální rozvoj uvádí Cooke (1983). Podle něj v případě, že mezi regiony existují rozdíly v úrovni příjmů, budou mezi regiony také existovat rozdíly v mezním sklonu k úsporám. Konkrétně Cooke očekává, že výše příjmů i míra úspor budou nižší v méně vyspělých regionech, takže by kapitálové toky měly směřovat do těchto regionů. To je však možné jen tehdy, bude-li ve vyspělých regionech přebytek kapitálu a naopak budou-li v méně vyspělých regionech atraktivní – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190614
investiční příležitosti. To je však nepravděpodobné, a proto Cooke očekává spíše opačný směr toku kapitálu, což povede k dalšímu zvýšení regionální nerovnováhy. Z toho Cooke odvozuje implikace pro regionální politiku, jejímž cílem by měla být podpora investiční aktivity v méně vyspělých regionech, ať již formou veřejných investic do infrastruktury, nebo investičními pobídkami pro soukromé investory.
3.2.4 Teorie růstových pólů (F. Perroux, J. Boudeville) Dvě velice významné teorie byly vytvořeny v 50. letech 20. století: teorie růstových pólů (Perroux, Boudeville) a teorie kumulativních příčin (Myrdal, Hirschman). Autoři obou těchto teorií považují na rozdíl od představitelů teorie rovnovážného rozvoje (např. Borts a Stein 1964) nerovnoměrný vývoj za samozřejmý, neboť k růstu nemůže docházet všude ve stejné míře. Perrouxova teorie vychází z kombinace dvou základních teoretických prvků. Prvním prvkem je statická teorie vzájemné závislosti průmyslu (popisující koncepty dominance, zpětných a dopředných vazeb, vedoucí a klíčová odvětví, průmyslové komplexy a rozvojové póly), která navazuje na Leona Walrase (1834–1910), jenž pracoval na sjednocení teorie směny, výroby, tvorby kapitálu a peněz v novou teorii všeobecné rovnováhy. Perroux v této oblasti navázal také na práce Wassily Leontiefa (* 1905), který se zaměřil na analýzu vnitřních vzájemných závislostí ekonomického systému s pomocí svých tabulek vstupů a výstupů. Druhým prvkem je dynamická Schumpeterova teorie rozvoje, založená na inovacích. Právě kombinace těchto dvou odlišných teorií vedla k mnoha nedorozuměním a nepřesnostem v interpretaci Perrouxovy teorie. Je paradoxem, že právě Perrouxova teorie pólů růstu se stala jednou z nejznámějších teorií regionálního rozvoje, která byla navíc v mnoha vyspělých i rozvojových zemích prakticky aplikována. Perroux totiž ve své klíčové práci (Perroux 1950) chápe póly růstu i prostor velice abstraktně, spíše jako sféry vlivu v ekonomice, a rozlišuje zejména hnací a hnaná odvětví. Vzdálenost v tomto abstraktním prostoru chápe jako intenzitu ekonomických kontaktů a regionální implikace zprvu odmítl jako triviální. Hnací odvětví (propulsive industries) definoval jako rychle se rozvíjející odvětví, kterému dominují velké, neustále inovující firmy, vysílající silné rozvojové impulzy do svého okolí, tedy firmám hnaných odvětví, takže i ty rostou rychleji než jiné srovnatelné firmy. Ve své další práci (Perroux 1955) však právě regionálním implikacím své teorie věnoval daleko více pozornosti a problematika regionálního rozvoje se také stala jedinou sférou, kde byla Perrouxova teorie aplikována. Regionální aspekt této teorie byl později rozpracován dalšími autory, a to často s využitím analogie s analýzami (tabulkami) input–output (viz rámeček 3). Právě 3. Teorie regionálního rozvoje – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190614
převedení Perrouxovy teorie do podoby tabulek vstup–výstup bylo silně kritizováno Lasuénem (1969), neboť vedlo k odklonu od schumpeteriánského konceptu rozvoje založeného na inovacích. Lasuén konkrétně vytýká aplikaci techniky tabulek vstup–výstup na Perrouxovu teorii skutečnost, že podle této techniky je růstu dosahováno nadprůměrnou velikostí firem nebo nadprůměrným multiplikátorem, nikoli díky inovacím, jak v původní práci tvrdil Perroux.
3 Analýza vstup–výstup (tabulky input–output) a regionální multiplikátor Analýza vstup–výstup se snaží podchytit a analyzovat vztahy mezi odvětvími a sektory zkoumaného celku (regionu, státu). Tato analýza je používána zejména pro simulování možných změn v regionu v důsledku zvýšení poptávky po zboží produkovaném v regionu (např. analýza dopadů rozvoje těžby ropy v oblasti Shetland na skotskou ekonomiku). Cílem může být například identifikace úzkých míst v ekonomice zkoumaného regionu nebo kvantifikace dopadů na zaměstnanost a její strukturu. Za autora této ekonometrické metody je považován W. Leontief, který ve 30. a 50. letech 20. století zásadně přeformuloval původní Walrasův přístup z přelomu 19. a 20. století. Analýza pracuje na principu podobném podvojnému účetnictví, založeném na předpokladu, že každá produkce vyžaduje nějaké vstupy. Vstupy i výstupy jsou zachyceny ve formě tabulek (matice vztahů). Tabulky (a tedy i analýzy) mohou mít různou míru podrobnosti – desítky až stovky prvků (odvětví, závodů). Input–output tabulky ukazují ekonomickou strukturu regionů – jednak vnitřní vazby, jednak oblast výrobní a konečné spotřeby (domácnosti, export, investice). Efekt vzrůstu poptávky na příjmy v regionu je dělen na tři typy: přímý efekt (příjem ze zvýšené poptávky po zboží produkovaném v regionu), nepřímý efekt (zvýšený příjem v ostatních odvětvích, která kooperují s odvětvím, po jehož zboží vzrostla poptávka) a zpětnou vazbu / indukovaný efekt (zvýšené výdaje domácností, jejichž příjem se zvýšil díky přímému nebo nepřímému efektu). Součet těchto tří efektů představuje regionální multiplikátor. Zásadním problémem analýzy vstup–výstup je stanovení technických koeficientů, které vyjadřují intenzitu vzájemných vazeb mezi různými odvětvími a sektory v regionu. Pro jejich odhad se používá expertní odhad, zpravidla kombinovaný s výběrovým šetřením. Předpokládá se stálost vztahů, například to, že při vzrůstu produkce podíly dodávek z jednotlivých odvětví zůstávají konstantní. Pro prognostické účely lze například uvažovat strukturu vazeb nejlepších firem daného odvětví a předpokládat, že vazby ostatních firem budou v budoucnu podobné. K rozšíření Perrouxovy teorie přispěl zejména J. Boudeville (např. Boudeville 1966), který se pokusil propojit Perrouxovu induktivní teorii s Christallerovou a Löschovou deduktivní teorií centrálních míst. Svoji teorii Boudeville nazval teorií růstových center a růstových os. Za růstové centrum (resp. pól růstu) Boudeville považuje soubor dynamických a vzájemně intenzivně – 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190614