3.2.3 Harrodův-Domarův růstový model Harrodův-Domarův růstový investiční model, vytvořený ve čtyřicátých letech 20. stol., lze považovat za nejbližší keynesiánskému pojetí ekonomiky. Model ukazuje výraznou tendenci ekonomiky k nerovnovážnému vývoji. Za hlavní příčiny nerovnovážného vývoje je Domarem (1957) považován dvojí efekt každé investice, a to důchodotvorný efekt (vytváření dodatečných důchodů pomocí multiplikačního efektu) a kapacitotvorný efekt (zvýšení výrobní kapacity). Aby růst nezpůsoboval disproporce (např. nezaměstnanost, nevyužívání části kapacit), je třeba, aby oba efekty byly v rovnováze. Růst poptávky způsobený růstem důchodů musí odpovídat zvýšené nabídce, dané zvýšenou výrobní kapacitou, pro což ale neexistuje žádný důvod, respektive mechanismus, který by soulad zajistil. Harrod (1948) ve svém modelu rozlišuje čtyři míry růstu: (1) přirozenou míru růstu, danou přírůstkem obyvatelstva a technickým pokrokem (platí za předpokladu dostatku kapitálu), (2) zaručenou míru růstu, kterou je takové tempo růstu národního důchodu, které udržuje rovnost plánovaných úspor a plánovaných investic (jedná se o poměr mezního sklonu k úsporám a kapitálové náročnosti výstupu), (3) anticipovanou míru růstu, kterou očekávají tržní aktéři a na jejímž základě přijímají rozhodnutí například o investicích, (4) realizovanou míru růstu (skutečná míra, zjišťovaná ex post). Podle Harroda může dojít k rovnovážnému růstu pouze za předpokladu rovnosti přirozené a zaručené míry růstu. Aby k rovnovážnému růstu došlo, musí se však ještě oběma mírám rovnat také míra anticipovaného růstu. Model ukazuje, že každá odchylka od stavu rovnováhy má tendenci se zvětšovat a že se míry anticipovaného a realizovaného růstu stále více vzdalují od zaručené míry růstu. Harrod se tak snaží specifikovat podmínky, za nichž by mohl v ekonomice nastat rovnovážný růst, ale z jeho vlastních vývodů je zřejmé, že k němu téměř nikdy dojít nemůže. Pokouší se také zohlednit aspekt percepce a interpretace aktérů (anticipovaná míra růstu), a jeho model je tudíž více behavioristický než modely neoklasické. Model je však založen na mnoha nerealistických zjednodušujících předpokladech, například na stálém mezním sklonu k úsporám, stálém poměru kapitálu a pracovních sil, produkci jen jednoho druhu zboží, neexistenci úspor z rozsahu apod. Další generace růstových modelů se snaží tyto nedostatky odstranit. Implikace Harrodova-Domarova růstového modelu pro regionální rozvoj uvádí Cooke (1983). Podle něj v případě, že mezi regiony existují rozdíly v úrovni příjmů, budou mezi regiony také existovat rozdíly v mezním sklonu k úsporám. Konkrétně Cooke očekává, že výše příjmů i míra úspor budou nižší v méně vyspělých regionech, takže by kapitálové toky měly směřovat do těchto regionů. To je však možné jen tehdy, bude-li ve vyspělých regionech přebytek kapitálu a naopak budou-li v méně vyspělých regionech atraktivní – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190614