ty jo... No jasně, já kradu taky, ale jenže já nekradu lidem. Já to říkám, já bych nemohl přijít k někomu, vytrhnout mu kabelu a utéct s ní prostě.“ Jde o klienta, který je kri minálním recidivistou. Ženy-bezdomovkyně se musí často vyrovnávat s traumatem vyplývajícím ze znásilnění nebo z pokusu o znásilnění, leckdy i dost drastickým. Něco ta kového se stalo jen jednomu muži ze sledované skupiny, který se občas živí jako homosexuální prostitut. Bezdomovkyně bývají obvykle obětí útočného znásilnění, jehož pachatelem je cizí člověk, který nemusí patřit k dané sociál ně vyloučené komunitě a pouze využívá jejich zranitelnosti (Čírtková, 2009). Ženy-bezdomovkyně o riziku sexuálního násilí vědí, a když se jim něco tako vého stane, nejdou na policii, protože nevěří, že by jim tam byl někdo ocho ten pomoci. Uvědomují si, že jsou svým způsobem mimo zákon a že se musí o vlastní bezpečnost postarat samy, anebo se smířit s tím, že se občas stanou obětí násilníků. Zpravidla svou situaci řeší připojením k nějaké skupině nebo si najdou partnera. Ale ani tak nejsou v bezpečí, bezdomovecká komunita jim je zajistit nedokáže. Její součástí jsou i lidé, kteří nejsou zcela v normě a nelze se na ně z nejrůznějších důvodů spolehnout (drogově závislí, kriminální reci divisté, lidé s poruchou osobnosti atd.). Reidová se svými spolupracovnicemi (2005) zjistila, že takové ženy mají strach z dalšího ohrožení a nevěří, že by se proti němu mohly nějak účinněji bránit. Vzhledem k tomu u nich dochází k za fixování pocitu bezmocnosti, jehož se nedokáží zbavit. Bohužel takový postoj ještě zvyšuje riziko jejich reviktimizace a ony se pak stávají obětí dalšího násilí. Strategie, které používají, aby se s takovou skutečností mohly alespoň částeč ně vyrovnat, se leckdy jeví z pohledu nezávislého pozorovatele přinejmenším jako podivné. Např. když násilné chování pasivně přijímají a nesnaží se bránit, protože je přijímají jako samozřejmou součást svého života a pouze čekají, kdy skončí. Klientka TŽ byla znásilněna skupinou lidí, které znala, když „jí dali vysokou dávku (drogy) a znásilnili ji“. Klientka MB zažila znásilnění od známých i ne známých mužů: „Frajer, kterej mi prodával drogy, tak mě znásilnil, zbil mě, zlomil mi nos, mám tady jizvu, měla jsem zlomený žebra... Zuby mám vymlácený od frajerů... To další proběhlo tak, že jsem šla v noci prostě po ulici a frajer na mě skočil... prostě na mě skočil a já zastávám názor, že křičet a volat o pomoc, to toho frajera vzrušuje, co si budeme povídat, tak jsem se na něj podívala a říkám, tak si posluž. Dva to vzdali, jeden bohužel ne. Jako když to vezmete logicky, tak toho frajera vzrušuje to, že křičíte, že vás může mlátit...“ Sexuálně motivované násilí se stalo součástí jejího života. Jde o ženu, která je na ulici 5 let, je drogově závislá, živila se prostitucí a lze říci, že se daným podmínkám přizpůsobila. Obětí násilí se stala i klientka PČ: „Jako já jsem v životě potkala hodně lidí, ale v životě jsem nezažila tak ledově chladnýho psychopata. Ať jsem se zachovala jakkoli, zkoušela jsem všechny možný reakce, prostě se smála a brečela, s tím frajerem to vůbec nehlo. Frajer normálně na mě vzal takovou tyčku, asi metr dvacet dlouhou, železnou, tak mě hladil a říkal ,jestli nebudeš poslouchat‘. Já myslela, že je to poslední den mýho života a von mě chtěl frajer jenom to... Na policii jsem s tím nešla, – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190605