Vdát se za sera Lorase, ach… Sanse uvízl dech v hrdle. Vzpomněla si na sera Lorase v jeho zářivé safírové zbroji, jak jí háže růži. Na sera Lorase v bílém hedvábí, tak čistého, nevinného, krásného. Na dolíčky v koutcích jeho úst, když se usmál. Na vřelost jeho smíchu, na teplo jeho ruky. Mohla si jen představovat, jaké by to bylo vyhrnout mu tuniku a polaskat hladkou kůži pod ní, postavit se na špičky a políbit ho, prohrábnout mu prsty husté hnědé kadeře a utonout v jeho hlubokých hnědých očích. Vzhůru po krku se jí vyšplhal ruměnec. „ACH, JÁ JSEM PANNA, ČISTÁ SLOVEM, POHLEDEM! NIKDY NEBUDU TANČIT S MEDVĚDEM! S MEDVĚDEM! S MEDVĚDEM! NIKDY NEBUDU TANČIT S MEDVĚDEM!“ „Jak by se ti to líbilo, Sanso?“ zeptala se Margaery. „Nikdy jsem neměla sestru, jenom bratry. Ach, prosím, řekni ano, řekni prosím, že souhlasíš s tím, že se provdáš za mého bratra.“ „Ano. Provdám.“ Ta slova z ní vypadla sama. „Chtěla bych to víc než cokoli na světě. Provdat se za sera Lorase, milovat ho…“ „Za Lorase?“ opáčila lady Olenna podrážděně. „NebuQ směšná, dítě. Muži Královské gardy se přece nesmějí ženit. Copak tě tam na Zimohradu ničemu nenaučili? Hovoříme o mém vnuku Willasovi. Pravda, je sice trochu starší než ty, ale jinak je to milý hoch. Kromě toho není takový osel jako jeho otec a navíc je dědicem Vysoké zahrady.“ Sansa měla pocit, jako by měla omdlít; v jednu chvíli měla hlavu plnou snů o Lorasovi, a v příštím jí je všechny sebrali. Willas? Willas? „Já,“ vyhrkla hloupě. Zdvořilost je zbrojí dámy. Nesmíš je urazit, bu5 opatrná na svá slova. „Já sera Willase neznám. Nikdy jsem neměla to potěšení, moje paní. Je… je stejně velký rytíř jako jeho bratři?“ „… VYSOKO DO VZDUCHU JI ZVED. TEN MEDVĚD! MEDVĚD!“ „Ne,“ odpověděla Margaery. „Nikdy neodříkal rytířskou přísahu.“ Její babička se zamračila. „Pověz tomu děvčeti pravdu. Ten ubohý chlapec je zmrzačený, tak je to.“ „Byl zraněn jako panoš, když jel ve svém prvním turnaji,“ vysvětlila jí Margaery. „Spadl na něj jeho kůň a rozdrtil mu nohu.“ • 98 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190541
„Může za to ten dornský had Oberyn Martell. A taky jeho mistr.“ „JÁ CHTĚLA RYTÍŘE, A TYS MEDVĚD! MEDVĚD! MEDVĚD! CELÝ ČERNÝ A HNĚDÝ, CO VŠECHNO SNĚD!“ „Willas má špatnou nohu, ale dobré srdce,“ řekla Margaery. „Čítával mi, když jsem byla malá, a maloval pro mne obrázky hvězd. Budeš ho milovat stejně, jako ho máme rádi my všichni, Sanso.“ „KOPALA A PLAKALA, ALE ON JÍ SLÍZAL Z VLASŮ MED. Z VLASŮ MED. Z VLASŮ MED. SLÍZAL Z VLASŮ VŠECHEN MED!“ „Kdy bych se s ním mohla setkat?“ zeptala se Sansa váhavě. „Brzy,“ ujistila ji Margaery. „Hned jak přijedeš do Vysoké zahrady, poté co se já provdám za Joffreyho. Moje babička tě odveze s sebou.“ „Odvezu,“ řekla stará žena, poklepala Sanse na ruku a obdařila ji něžným vrásčitým úsměvem. „Vezmu tě s sebou.“ „A PAK SI POVZDECHLA, ZAVÝSKLA, DO VZDUCHU KOPLA HNED! MŮJ MEDVĚD, ZPÍVALA! MŮJ MEDVĚD, CO VŠECHNO SNĚD! PAK SPOLU ODEŠLI OBA DVA HNED, MEDVĚD I S PANNOU, CO VE VLASECH MĚLA MED.“ Bukač zaburácel poslední sloku, vyskočil do vzduchu a doskočil dolů na obě chodidla s dupnutím, které roztřáslo vinné poháry na stole. Ženy se smály a tleskaly. „Já si už říkala, že ta strašná píseň snad nikdy neskončí,“ řekla Královna trnů. „Á, podívejme, tady se nese můj sýr.“
• 99 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190541
mmmmmmm
JON
S
vět byl šedou tmou a byl cítit borovicemi, mechem a chladem. Z černé hlíny stoupaly cáry bledé mlhy a jezdci opatrně našlapovali mezi roztroušenými balvany a zakrslými pokroucenými stromy, stále níž k vstřícným ohňům rozesetým jako drahé kameny po délce říčního údolí pod nimi. Bylo tam víc ohňů, než by dokázal Jon Sníh spočítat, stovky ohňů, tisíce, druhá řeka z blikajících světýlek táhnoucí se podél břehu ledově bílé Mléčné vody. Sevřel a rozevřel prsty ruky, ve které držíval meč. Sestupovali po úbočí bez praporců či troubení, a ticho bylo narušováno jen vzdáleným hukotem řeky, klapotáním kopyt a chřestěním kostěného brnění Chřestivé košile. Někde vysoko nad jejich hlavami plachtil ve vzduchu orel na velkých modrošedých křídlech, zatímco dole pod ním se ubírali muži, psi, koně a bílý zlovlk. Od svahu se odrazil kámen uvolněný kopytem a Jon uviděl, jak Duch otočil hlavu při náhlém zvuku. Následoval jezdce v určité vzdálenosti po celý den, tak jak to měl ve zvyku, ale když nad borovicemi vyšel měsíc, přiběhl do jejich blízkosti. Psi Chřestivé košile ho vždycky uvítali chórem vrčení, ňafání a divokého štěkotu, ale zlovlk jim nevěnoval sebemenší pozornost. Před šesti dny, když se divocí ukládali ke spánku, ho největší z psů napadl zezadu, ale Duch se otočil a skočil, bleskurychle psovi • 100 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190541