Kapitola II. Problematika tzv. válečného dluhu …
/98/
telskému majetku (odhadoval jejich výši na 20 milionů liber) a konečné vyřešení problematiky blokovaných majetkových aktiv by mohlo být odloženo na pozdější dobu.344 Následovala poměrně dlouhá a složitá jednání o uznání prozatímní československé vlády, v nichž byla zmíněna i otázka československého měnového zlata deponovaného u Bank of England, které bylo již od března 1939 také blokováno.345 To ostatně výslovně konstatovalo i memorandum, které ve věci uznání československé exilové vlády připravilo pro britský válečný kabinet s datem 1. července 1940 britské ministerstvo zahraničních věcí. Britská vláda jej schválila 3. července.346 Britské ministerstvo financí dne 10. července 1940 tuto podmínku upřesnilo v tom smyslu, že zlato, které „technicky stále patřilo Národní bance československé, bylo svěřeno Správci nepřátelského majetku a jím prodáno Bank of England za libry“. Z tohoto výtěžku by poté československá exilová vláda hradila své válečné náklady ve šterlinkové oblasti. Československá exilová vláda měla zaručit Správci nepřátelského majetku, že proti němu nebudou vznášeny žádné nároky a že uhradí Národní bance československé takto spotřebované částky.347 Tento návrh se zamlouval i Foreign Office, i když jeho právní poradce vyslovil určitou skepsi nad právní relevancí nějakého rozhodnutí československé exilové vlády ve věci ochrany Správce nepřátelského majet tohoto důvodu bylo memorandum zasláno i britskému ministerstvu financí. PRO Londýn, Z T 236-1838. 345 Viz záznam R. Makinse z 24. 6. 1940, podle něhož měla být jednou z podmínek pro uznání československé prozatímní vlády i ochota Beneše pro Británii uspokojivě vyřešit otázku československého měnového zlata. PRO Londýn, FO 371, 24289, C 7646. Foreign Office na to upozornil dopisem ze dne 20. 6. 1940 S. D. Waley z Treasury. V dopise doslova uvedl: „Bank of England drží zlato v hodnotě přes 7 milionů liber pro Národní banku československou. Zdá se být zcela žádoucí, aby bylo toto zlato uvolněno pro spojeneckou věc.“ Co se míní uvolněním pro spojeneckou věc Waley následně vysvětlil jako prodej československého měnového zlata Bank of England. Za problém považoval slib, který Britové dali při projednávání Czechoslovakia (Settlement of Financial Claims) Act československému vyslanectví, že „se na zlato Národní banky nebude sahat“. Situace se však nyní změnila. Dne 26. 6. 1940 navíc tento vysoký úředník Treasury pregnantně formuloval britský právní postoj k československému zlatu. Formálně právně totiž podle něj patřilo Národní bance československé, která se nacházela na území okupovaném nepřítelem. Proto mohlo být jejím zlatem disponováno Správcem nepřátelského majetku. Podle Waleyho byla proto konzultace s Benešem politickou a nikoli právní otázkou. FO 371, 24288, C 7504. 346 PRO Londýn, FO 371, 24289, C 7646. 347 Viz dopis S. D. Waleyho R. M. Makinsovi. Tamtéž. Podobně mělo být ostatně naloženo i s nizozemským měnovým zlatem. V této době však již došlo k fyzickému převozu československého měnového zlata do Kanady, a to z obavy před německou invazí. V. Smetana, Británie a československé zlato, c. d., s. 546. 344
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190511