Nejspíš jsem si na chvíli zdřímla, protože když jsem se probudila, seděla vedle mě malá holčička. Určitě jí nemohlo být víc než sedm nebo osm a byla hrozně špatně oblečená, měla jen tenké červené šatečky, které se vlnily v ranním vánku. Velké černé oči, bledý, prázdný obličej. Podivně dospělý obličej. Dospělé rysy na dětské hlavičce. „Ty nemáš boty?“ zeptala jsem se jí. Nic neřekla, jen seděla a pohupovala bosýma nohama pod lavičkou. Rozhlédla jsem se, kde má rodiče, babičku nebo staršího sourozence. „Takhle zmrzneš,“ řekla jsem. „Ani boty ani kabát. Kde máš maminku?“ Usmála se. Byl to ošklivý úsměv, její ústa vypadala jako škvíra prořízlá nožem. Neměla zuby. AGENT č. 3553: Chyběly jí přední zuby? ŘEZNÍČKOVÁ: Ne. Ne že by jí chybělo jen pár mléčných zubů. Měla svraštělá ústa jako stařena. Vyjekla jsem a hned jsem si začala sundávat kabát, abych ji do něj zabalila. Co jsem si s ní měla počít? Odvést tu malou tulačku na policii? Riskovat, že promeškám schůzku, a vkráčet na policejní stanici s kufrem plným zatykačů? Rozhodla jsem se, že počkám, dokud kufr nepředám, a pak tu holku někam odvedu. Jenže jak vysvětlím, co jsem na Petříně dělala, když jsem ji našla? A navíc, odkud se tam vůbec vzala? Co když už se po ní shánějí rodiče? Vtom dívka promluvila. „Někdo na vás čeká,“ řekla mi. Ukázala k zrcadlovému bludišti. Zarazila jsem se s napůl svlečeným kabátem.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190488