MÁNIE
97
homosexuál,“ informoval je. „Jestli opravdu chcete mít se svým synem lepší vztah, musíte to přijmout, a to do té míry, že uvítáte ve svém domě i jeho milence, a pokud stojíte o skutečně blízký vztah, musíte jim dovolit, aby zůstávali přes noc.“ Inteligentní a tolerantní Edith byla ochotna akceptovat Allena takového, jaký je. Mnohem hůř se s lékařovou zprávou vyrovnával Louis, jenž doufal, že v ústavu Allena z homosexuality (kterou považoval za druh šílenství a hrozbu pro společnost) vyléčí. Allen byl formálně propuštěn 27. února 1950. Navíc dostal oficiální „potvrzení, že není šílenec, jen obyčejný neurotik“. V den propuštění napsal Jacku Kerouakovi o svém vážně míněném záměru stát se heterosexuálem: „Dospěl jsem k bodu zlomu a nebudu podléhat žádným dalším homosexuálním choutkám – mám dostatečně silnou svobodnou vůli, abych to napsal s definitivní platností.“ Uvědomoval si nicméně, že cesta k heterosexuální lásce nebude snadná: „Přeju si, abych potkal opravdu milou dívku, která by mě dokázala milovat,“ snil, ale věděl, že možná jde o „přílišné očekávání“. A od začátku se zdálo, že právě takovou milou dívkou bude Helen Parkerová. Allena ještě před konečným propuštěním pustili z ústavu na vánoční svátky a právě tehdy se s Helen, o něco starší ženou se dvěma dětmi, seznámil. Helen pro něho byla „zajímavou panenkou, která milovala malíře, byla chytrá jako liška“ a měla „krásnou, šlechetnou povahu“. Toho večera se ale o mnoho víc neodehrálo. O pár týdnů později jí napsal dopis s tím, že by se k němu mohla „hodit“, a povzbuzoval ji k odpovědi. Přestože se jednalo o krok psychologicky správným směrem, slibněji se rozvinul až mnohem později. „Pod sluncem je přece jen něco nového,“ napsal Allen Jackovi. „Jako svůj motiv pro nové životní období jsem si vybral ženy. Miluju Helen Parkerovou a ona miluje mě.“ Hovořil o víkendu na Den nezávislosti 4. července, který právě strávil s Helen v její chatě v Provincetownu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190426