MÁNIE
97
homosexuál,“ informoval je. „Jestli opravdu chcete mít se svým synem lepší vztah, musíte to přijmout, a to do té míry, že uvítáte ve svém domě i jeho milence, a pokud stojíte o skutečně blízký vztah, musíte jim dovolit, aby zůstávali přes noc.“ Inteligentní a tolerantní Edith byla ochotna akceptovat Allena takového, jaký je. Mnohem hůř se s lékařovou zprávou vyrovnával Louis, jenž doufal, že v ústavu Allena z homosexuality (kterou považoval za druh šílenství a hrozbu pro společnost) vyléčí. Allen byl formálně propuštěn 27. února 1950. Navíc dostal oficiální „potvrzení, že není šílenec, jen obyčejný neurotik“. V den propuštění napsal Jacku Kerouakovi o svém vážně míněném záměru stát se heterosexuálem: „Dospěl jsem k bodu zlomu a nebudu podléhat žádným dalším homosexuálním choutkám – mám dostatečně silnou svobodnou vůli, abych to napsal s definitivní platností.“ Uvědomoval si nicméně, že cesta k heterosexuální lásce nebude snadná: „Přeju si, abych potkal opravdu milou dívku, která by mě dokázala milovat,“ snil, ale věděl, že možná jde o „přílišné očekávání“. A od začátku se zdálo, že právě takovou milou dívkou bude Helen Parkerová. Allena ještě před konečným propuštěním pustili z ústavu na vánoční svátky a právě tehdy se s Helen, o něco starší ženou se dvěma dětmi, seznámil. Helen pro něho byla „zajímavou panenkou, která milovala malíře, byla chytrá jako liška“ a měla „krásnou, šlechetnou povahu“. Toho večera se ale o mnoho víc neodehrálo. O pár týdnů později jí napsal dopis s tím, že by se k němu mohla „hodit“, a povzbuzoval ji k odpovědi. Přestože se jednalo o krok psychologicky správným směrem, slibněji se rozvinul až mnohem později. „Pod sluncem je přece jen něco nového,“ napsal Allen Jackovi. „Jako svůj motiv pro nové životní období jsem si vybral ženy. Miluju Helen Parkerovou a ona miluje mě.“ Hovořil o víkendu na Den nezávislosti 4. července, který právě strávil s Helen v její chatě v Provincetownu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190426
98
Ron Collins a David Skover
„Hodně obav a nervozity ze mě spadlo po první noci, kdy jsem s ní spal a kdy jsme pochopili, že chceme jeden druhého, a navázali milostný vztah.“ Přiznal, potěšený svým heterosexuálním pokrokem: „Celá moje homosexualita byla přehnaná, zbytečná a chorobná a naplnění i sdílení lásky jí chybělo natolik, že se dá skoro srovnat s impotencí a celibátem, čímž prakticky vzato stejně byla… Ach, Jacku, vždycky jsem říkal, že jednoho dne budu skvělým milencem. A jsem. Jsem.“ A pak, překypuje mužskou pýchou Allen dodal: „Jsem muž, jsem muž, mám penis.“ Na Billa Burroughse, krále homosexuálů, to ovšem valný dojem neudělalo. Nešlo o nic jiného než o zbožná přání, která u Allena vyvolávala touha potěšit autority. „Jsem nemálo skeptický k programům na překonávání homosexuality.“ Když Ginsberg Burroughse obvinil, že mu nepřeje vyléčení, Bill se svou typickou jízlivostí odvětil: „Ať už se vyspím s jednou nebo s tisícem žen, jen se tím podtrhuje skutečnost, že o ženy nestojím.“ A svůj argument uzavřel slovy: „Samozřejmě je to lepší než nic, jako je tortilla lepší než nejíst vůbec. Ale bez ohledu na to, kolik sním kukuřičných placek, stejně pořád chci steak.“ Jak se posléze ukázalo, Allenovi Helenina tortilla chutnala jen tři noci. Po návratu do Patersonu po svátečním víkendu vztah skončil. V práci se Allenovi nevedlo o mnoho lépe. Díky strýci Leovi získal zaměstnání ve zpravodajství Labor Heraldu, poté co ho odmítli v Paterson Morning Call a Passaic Evening News. Newjerseyské odborářské noviny vydávané v Newarku sídlily něco přes dvacet kilometrů od nového domova Louise a Edith v Patersonu, kde Allen nyní bydlel. Vstával časně a vyrážel do práce, která kombinovala jeho lásku k vášnivým obhajobám dělnictva s psaním. Šlo však o neopětovaný cit: na konci září 1950 byl třiadvacetiletý absolvent Kolumbie v oboru angličtina vyhozen pro neschopnost.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190426
MÁNIE
99
V souladu se svými proletářskými ambicemi následně Allen zkusil práci v továrně. Navzdory manuální nešikovnosti nastoupil v patersonské stužkárně. Dostával plat 1,25 dolarů na hodinu a očekávalo se od něj, že bude „zachycovat všechna přetržená vlákna a navazovat je zpátky do tkalcovského stavu“. Ačkoliv nešlo o zaměstnání, u něhož by se dalo snít s otevřenýma očima, Allen tak přesto činil: „Vždycky jsem se zasnil, zapomněl jsem, jak vykonávat ty nejjednodušší úkony, a zahanbeně jsem se pokoušel zapadnout mezi ostatní.“ Jenomže mezi ně nezapadl. Po dvou a půl týdnech snění dostal znovu padáka. Selhal v duševní i fyzické práci. „Reálný svět je opravdu moje zkáza,“ povzdychl si. Skličovalo ho, jak se na něj lepí neúspěch. I na básnickém poli to vypadalo bledě. Harcourt, Brace & Company právě odmítli jeho sbírku básní A Book of Doldrums. „Myslím, že váš velice osobní styl potřebuje kontakt se čtenářskou veřejností, než bude možné vydávat vaše knihy,“ napsal mu redaktor Robert Giroux. Byl to další příklad Allenovy neschopnosti rozumět si s konvenčními lidmi. V tom všem přesto vysvitla dvě světélka naděje. Jedním byl Ginsbergův slibný vztah se slavným básníkem Williamem Carlosem Williamsem. Jako lékař, který ošetřoval pacienty ve svém rodném městě Rutherfordu v New Jersey, Williams publikoval básně, eseje, divadelní hry a romány už od roku 1913. Napsal i pětisvazkový veršovaný filozofický epos nazvaný Paterson, jehož první tři díly vyšly před rokem 1950. A téhož roku vydal i Sebrané pozdní básně. Williams se přátelil s Ezrou Poundem a ve své poezii opustil tradiční rýmy i rytmus, aby místo nich experimentoval s imagismem, který propagoval „regulovaný volný verš“. Poté, co ho Allen slyšel předčítat v newyorském Guggenheimově muzeu, rozhodl se, že se mu představí smělým dopisem. „Rád bych vám dal na vědomí svou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190426