97
má noc je tvůj den
„Chci si ho vzít hned.“ Sophie se na mě vzdorně podívala. Zavrtěla jsem hlavou a pevně řekla, že ne, vyzvedneme si je tu zítra. „Ty si to do zítřka rozmyslíš a zakážeš to,“ rozkřičela se. „Říkalas, že nikdy nebudeme smět mít žádný zvířátka. Já to věděla!“ Zmateně jsem ji pozorovala, jak křečovitě popadla králíčka a odběhla s ním do vzdáleného rohu obchodu. Po chvilce jsem šla za ní a našla ji zírat na ptačí krmítka, králíčka pevně v náručí. „Sophie?“ Nejdřív neodpověděla, a tak jsem k ní přisedla na bobek a jemně, ale pevně jí řekla. „Ten králíček má veliké štěstí. Bude patřit hodné holčičce, která ho nenechá zavřeného v bedýnce, že ne?“ Sophie pokrčila rameny a já pokračovala: „Vrátíme se sem pro něj zítra, slibuji. Ale nejdřív mu přece musíme připravit pořádný pelíšek.“ Sophie vysunula spodní ret a špičkou nohy čárala po podlaze. Na chvilku jsem si myslela, že se chce dál hádat, ale pak kývla a podala králíka prodavači, který opodál čekal, aby nám odnesl nakoupené věci do auta. Nicole také pokorně odevzdala své zvířátko a potom přešla ke mně. Její dlaň vklouzla do mé. Byl to zvláštní pocit, držet její malou teplou tlapku ve své. Jak jsme šly k východu, povzbudivě jsem jí ruku stiskla, i když jsem si nebyla jistá, jestli to povzbuzení nepotřebuju spíš já. Sotva jsme zavřeli zadní dveře auta za velkou boudičkou, výběhem, pytli sena, pilin a krmení pro králíky, už se objevil Grant s dvojčaty a vlekl na rameni velký pytel bílého písku. Rychle jsem ty dveře zase otevřela a on hodil těžký náklad dozadu. Přitom si prohlížel náš nákup. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190423