kvapení. Poznávají tedy základní emoční výrazy v obličeji. Ty jsou ve všech kulturních okruzích světa stejné, proto se jim říká transkulturální. (Na to přišel Paul Ekman již před mnoha lety, když ukázal, s jak vysokou pravděpodobností novoguinejští domorodci kmene Dani správně poznávali základní emoční výrazy na fotografiích tváří Američanů – a naopak.) Donedávna nebylo jasné, co přitom miminka prožívají. Z pokusů s dospělými lidmi plyne, že při pohledu na rozzlobené nebo ustrašené tváře výrazně odpovídají amygdaly, mandlová jádra, skupiny nervových buněk skryté pod mozkovou kůrou předních částí spánkových laloků (obr. 10, R6). Amygdaly jsou jedny z hlavních procesorů informací „citového mozku“. Přímý pohled rozhněvané tváře dospělí lidé prožívají jako větší ohrožení a důvod k úzkosti než nepřímý pohled stejné tváře. Což ale nemusí znamenat, že se v hlavách miminek děje totéž. rozhněvaný obličej Proto byl proveden pokus s 13 chlapci a 20 děvčátky, jimž byly čtyři měsíce. Děti byly zdravé, donošené. Seděly mamince na klíně a dívaly se na fotografie hereččiny tváře. Na fotografiích byl přímý pohled a pohled nepřímý, jednou směřující doprava, podruhé doleva. První trojice těchto fotografií měla ne utrální výraz v obličeji, další se usmívala, na třetí byl vidět hněvivý výraz. Snímky byly promítány v náhodném pořadí. Dětem byla snímána elektrická aktivita mozku a videokamera zaznamenávala jejich chování. Výsledky ukazují, že děti bezpečně rozlišují rozhněvaný výraz v obličeji, pokud ho doprovází přímý pohled. Puntíky, kočičky a pejskové Tří- až čtyřměsíčním dětem je možné promítat puntíky, které se složí na čtverec, pak počkat, až se s tím, co vidí, děti seznámí a následně jim promítnout kosočtverec nebo trojúhelník složený ze stejných puntíků. Děti se déle dívají na nový obrázek než na ten, který už znají. Tří- až čtyřměsíční děti rozlišují siluety koček od siluet pejsků. Děti seděly maminkám na klíně a nejdříve se se siluetami seznámily. Pak proběhly pokusy. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190343
První dokázal, že novým siluetám obou druhů zvířat věnují delší pozornost než těm, které už znaly. V druhém pokusu ukázaly, že rozlišují nové podněty uvnitř jedné kategorie. Nová silueta kočičky je upoutávala víc než ta, kterou už znaly, pro pejsky platilo totéž. Třetí pokus dokázal, že kočičky od pejsků děti rozlišují na základě obrysu hlavy. Nejdříve se děti opět seznámily se siluetami hlav obou druhů. Těla zvířat vidět nebyla. Opět byl zřejmý zájem o nové jevy: děti dávaly přednost nové siluetě z nové kategorie před novou siluetou z kategorie, se kterou se už seznámily. Jestliže se tedy seznámily se siluetami kočičích hlaviček, upoutala je na delší dobu silueta hlavy pejska než nová silueta hlavy kočičky. Pro těla zvířat, která měla skryté hlavy, to neplatilo. V posledním pokusu děti dobře rozlišovaly jednotlivé kočky od jednotlivých psů, a to jak jejich hlavy, tak jejich těla. Tří- až čtyřměsíčním dětem tedy dostačují k rozlišení koček od psů jejich siluety. Podobně rozlišují oba druhy na barevných fotografiích. Z tohoto pokusu podobně jako z velkého počtu dalších plyne, že již čtyřměsíční děti mají jednu z nejdůležitějších duševních schopností: dokáží v průběhu vnímání seskupovat jevy kolem sebe do kategorií. Čtyřměsíční děti vytvoří kategorii kočka domácí, do níž zahrnou nové kočky a vyloučí například ptáky, psy, tygry a koně. V kategorii židle zahrnou nové, odlišné židle a vyloučí pohovky, postele a stoly. Jsou dokonce schopny vytvořit kategorii savec, vkládat do ní nové savce a vylučovat ptáky a ryby, stejně jako kategorii nábytek, do které vkládají nové příklady nábytku a vylučují ptáky a ryby. Někdy děti dají přednost novému příkladu kategorie B poté, co jim byly předvedeny již známé příklady kategorie A, ale opačně to neplatí: jestliže se jim předvedou známé příklady kategorie B, nedají přednost novému příkladu z kategorie A. Jestliže za určitých podmínek děti, jimž jsou předváděny obrázky kočiček, vytvoří kategorii kočičky, která vylučuje pejsky, pak se může stát, že nevytvoří kategorii pejsků, která by vylučovala kočičky. Šesti- až desetiměsíční děti začínají vytvářet kategorie už na základě abstraktních vlastností, například prostorových vztahů. Kromě toho děti tvoří kategorie pružně, podle druhu podnětu nebo úlohy. Jakmile se potkají s novou kategorií, vytvoří si její prototyp a naučí se vztahy mezi vlastnostmi, které tuto kategorii vymezují. Děti se chovají způsobem, jenž by se dal vyjádřit otázkami: „Čemu je to podobné? Co to dělá?“
POZNÁVÁNÍ / 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190343
Kategorizace objektů Schopnost tvořit kategorie je jedna z nejvýznamnějších schopností lidského mozku. Podívejte se na pokus s desetiměsíčními dětmi. Děti sledovaly krátké videoklipy. Každý z nich začínal tím, že se objevil předmět připomínající kouli nebo jiný prostorově odlišný předmět. Každý z užitých předmětů měl jinou barvu. Objekt byl jednu sekundu v klidu. Poté se zprava objevila ruka a objekt uchopila. Následovala akce: ruka s objektem zatřásla, zmáčkla ho, koulela ze strany na stranu, zatahala za jeho část, nebo ho obrátila. Každá akce trvala asi pět sekund. Poté se ruka stáhla a objekt byl opět v klidu asi jednu sekundu. Každou akci doprovázel nějaký zvuk. Třesení objektem doprovázelo chrastění, při zmáčknutí objekt kvíknul, kutálení charakterizovala série cvakavých zvuků, zatahání vyvolalo hvizd, při obrácení objekt např. zabučel. Manipulace objektem vypadaly jako příčina zvuku. V jedné variantě se ruka chovala, jako by objekt vytahovala do výšky za vlasy, ty jsou připojeny k objektu tenkou trubičkou. Jakmile ruka objekt za vlasy zdvihne, je slyšet zapištění, jako by tahání za vlasy bylo příčinou zvuku. Ruka se vždy chovala tak, aby bylo objekt vidět celý; tam, kde by ho zakrývala, pracovala jen ukazováčkem a palcem. Kombinace pěti objektů a pěti akcí tvořila 25 kategorií. Z toho, jak dlouho se děti dívají na jednotlivé kombinace, lze soudit, že tvoří kategorie jevů, které sledují. Samozřejmě že i na otázku, zda děti poznávají předměty proto, že se tomu naučí, nebo proto, že na to mají vrozený mechanismus, tedy na prastarou otázku, „co příroda a co prostředí“ neboli „co dědičnost a co učení“, existují dva vyhraněné názory a třetí kompromisní. První vyhraněný názor říká, že se děti naučí poznávat objekty postupně tím, jak se na ně dívají, ohmatávají je a berou do pusy a do rukou, což se objevuje mezi 4.–6. měsícem věku. Výsledky některých experimentů však svědčí i pro druhý vyhraněný názor: poznávání předmětů mají děti do značné míry vrozeno. A ten třetí, kompromisní? Vychází z poznatku, že zrakový systém je u dětí dobře organizován už při narození. Novorozenci zaměřují zrakovou pozornost na oblasti s vysokým kontrastem, to jsou obvykle hrany nebo obvod objektu, a na objekty, které se pohybují. Přirozené zrakové prostředí je vysoce strukturované a do značné míry lze předpovědět, co se v něm v čase a prostoru bude dít. Děti se učí zázračně 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190343