Stresemannova éra: Nadějné vyhlídky republiky 1924–1925
/98/
okupace Porúří a jeho neblahých dopadů na hodnotu franku přes vnitropolitický nesouhlas francouzské levice s jeho tvrdou politikou až k výrazné zahraničněpolitické izolaci, ve které se Francie ocitla, většina historiků se shoduje v tom, že nejvýrazněji na něj zapůsobil příslib Hughese jednat současně o reparacích i o mezispojeneckých dluzích.8 Americký postoj, formálně potvrzený i v separátní mírové smlouvě s Německem v roce 1921, dosud striktně odděloval reparační platby a splácení mezispojeneckých dluhů, které vznikly během první světové války. Spojenci byli zadluženi navzájem, hlavním věřitelem ovšem byly USA. Tímto způsobem se Američané vyhýbali nebezpečí, že by mohli být bezprostředně zataženi do reparačních konfliktů a vlastně fungovat jako reparační věřitel. Striktním oddělováním obou problémů tak dosáhli toho, že zůstali „třetí“, formálně nezávislou stranou při řešení reparační otázky. Na tom trval i Hughes a státní departement velmi „opatrně taktizoval“, aby nereagoval na četné německé žádosti o pomoc jednoznačně. Sice je přímo neodmítal, ale dbal na to, aby pozitivní odezva nepřišla příliš brzy. Až do konce roku 1922 se tak vláda USA omezovala na nabádání Německa, aby plnilo podmínky mírové smlouvy – a poučování Francie, že pouze hospodářsky zdravé a ve své teritoriální integritě neomezované Německo si může dovolit zaplatit požadované náhrady. Podporovala proto takovou formu nového řešení reparační otázky, která by jí dovolila udržet dosud proklamovanou nezávislost „třetí strany“. Byla pro vyšetření německé schopnosti platit, stanovení únosných ročních splátek, tj. revizi londýnského plánu plateb, a zajištění mezinárodní půjčky Německu prostřednictvím „nezávislého“ výboru bankéřů. Zásadou příprav práce obou výborů tedy bylo „účastnit se prostřednictvím soukromých bankéřů, snad s reprezentanty Federal Reserve Bank, ale bez přímého zásahu naší vlády do jakékoliv politické fáze otázky“.9 Do doby francouzsko-belgické okupace Porúří, která extrémně vyhrotila situaci, se tak USA omezovaly na pouhé nezávazné nabídky diplomatického 8 H.
A. Winkler, Deutsche Geschichte…, s. 446; Die Kabinette Stresemann I. u. II., s. LXXIII; S. A. Schuker, The End of French Predominance in Europe. The Financial Crisis of 1924 and the Adoption of the Dawes Plan, Chapel Hill 1976, s. 173; K diskusi o reparacích 70. a počátku 80. let přehledně: P. Krüger, Das Reparationsproblem der Weimarer Republik in frangwürdiger Sicht. Kritische Überlegungen zur neuesten Forschung, Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte Jg. 29, 1981, H. 1, s. 21–47. 9 Z dopisu Jamese Logana, neoficiálního pozorovatele při Reparační komisi, guvernérovi Federální Rezervní banky v New Yorku Strongovi ze 17. 3. 1922 (Logan Papers, Hoover Instituttion Stanford, California) cituje W. Link, Die Beziehungen zwischen der Weimarer Republik und den USA, in: M. Stürmer (Hrsg.), Die Weimarer Republik. Belagerte Civitas, 2. Aufl. Königstein 1985, s. 67.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190333