DVOJÍ VIDĚNÍ
„A co to jako znamená?“ ptám se. „Každé oko vám pracuje sólo. Obraz se nám nespojuje.“ „Chtěl bych, aby se nám zase spojoval,“ povídám. „To věřím,“ shodly se obě doktorky Krausové. Ale moc naděje v tom nebylo. Dva dny nato jsem musel sednout na autobus a jet do Prahy. Ve Sportovní hale vystupovala Americká lední revue. To byl takovej monstrpodnik, že ho doprovázely tři kapely. V mým případě šest kapel. Já hrál baskytaru u Ládi Bezhubky. Na zkoušku přišel chlap, otevřel kufr a z něj mi postupně dával na pultík různý noty. Myslel jsem, že mi to půjčí domů, abych se to do večera naučil, ale on řek, že to po zkoušce sebere a večer zase rozdá, protože jinak by v tom byl bordel. Dirigent v tom cirkuse byl Maďar a nebyl se mnou spokojenej. Když jsem zahrál špatně, něco na mě maďarskou angličtinou křičel. Než mi to tlumočnice přeložila, tak já se tu pasáž s jedním okem zavřeným naučil. To bylo jediný řešení. „Pan dirigent říká,“ hlásila tlumočnice, „že každý muzikant musí mít dvě oči. Jedno pro noty a druhé pro dirigenta.“ To jsem míval, debile, říkám si. Jenže teď mám v každým dva nasraný dirigenty a dvakrát tolik not, než potřebuju. Když jsem se zasek na dalším místě, dva Maďaři s taktovkama běsnili tak, že tlumočnice řekla: „To vám ani nebudu překládat. Některá ta jeho slova v češtině ani nejsou, ale na závěr pan dirigent řekl, že se obává večerního představení s krasobruslaři, protože tam musí mít každý hudebník tři oči.“ „Tři?“ vyděsil jsem se. „Ano. Jedno pro noty, druhé pro dirigenta a třetí pro ledovou plochu.“ Já jsem si během toho nadávání a překládání ty kritický místa vtisk do paměti, takže když mi sebrali noty, byl jsem si skoro jistej, že to večer zvládnu. Po zkoušce si dva Maďaři něco vážně šuškali s Bezhubkama a Láďové se mě pak v šatně ptali, jestli nejsem nějak rozhašenej. / 98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190249