Vzpomínky účastníků Pomalu mi docházelo, co se vlastně stalo. Ten britský seržant se spletl a odbočil z trasy buď příliš brzy, nebo příliš pozdě a zavedl nás přímo mezi miny. A teď někam zdrhnul.
Den bez vody a kličkování v minovém poli Auto zůstalo po výbuchu zcela nepojízdné. Rozhodli jsme se, že výstroj a zásoby na stanoviště minometného družstva odnosíme. Stanoviště totiž nebylo daleko, zbývalo nám k němu asi jen sto metrů. Poláci na nás naléhali, abychom je odnosili až ráno, kdy nepříteli bude svítit sluníčko do očí. Teď bychom prý na sebe akorát přivolali další palbu. Počkali jsme tedy do rána na východ slunce a potom jsme rychle odnosili, co se dalo. Samozřejmě že jsme nestihli odnosit všechno, protože východ slunce trval jen krátce. Jakmile se sluneční kotouč přehoupl přes horizont, už se nedalo k autu ani přiblížit. Byli jsme nezkušení, takže jsme v tom zmatku zapomněli na vodu. Tu jsme přece měli odnést jako první! Jenže nakonec zůstala v opuštěném vraku auta. Na opevněném stanovišti minometného družstva jsme našli jen nějaké staré konzervy s marmeládou, které tam zanechala britská posádka před námi. Ale voda tam nebyla žádná. Den, který jsme pak museli na stanovišti strávit o žízni, byl naprosto zoufalý. Po marmeládě jsme měli ještě větší žízeň, než kdybychom nic nejedli. Večer, když padla tma, mi velitel družstva nařídil, abych se vrátil zpátky a hlásil se na velitelství praporu. Jako řidič jsem totiž nemohl na pozici minometného družstva zůstat. Musel jsem se sám vracet do místa, odkud jsem minulý večer vyjel. Jenže já jsem neznal cestu. Vracejte se někudy, kudy jste pouze jedenkrát v noci projížděl autem! Jen těžko jsem se orientoval v jednotvárném terénu, navíc bez světla v úplné tmě. Nejprve jsem musel přejít přes minové pole, abych se dostal na hlavní cestu vyznačenou pruhy z pytloviny. Doufal jsem, že se mi po ní snad podaří dojít zpátky. Sotva jsem se dostal na hlavní trasu, začali jí ostřelovat italské minomety. Říkal jsem si, že přece nepůjdu po téhle cestě, když je pod palbou, a raději jsem opět vběhl do minových polí. Takové to tehdy bylo! Byl jsem mladý, nezkušený a vystrašený. Nevěděl jsem, co správného udělat. Tak jsem běhal mezi minami, zatímco kousek ode mne vybuchovaly granáty z italských minometů. Ale měl jsem štěstí. O žádnou minu jsem nezavadil a dostal jsem se ve zdraví zpátky za obrannou linii. Po několika kilometrech jsem přišel k jedné takové velké terénní vlně a pod ní jsem uviděl zaparkovaná auta, seschlý strom a jeskyni. Netušil jsem, že v té jeskyni je velitelství praporu. Moje pozornost se tehdy
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190202