Průvodce zůstal doma. Zeptat se na cestu nebylo koho, potkávala jsem jen srnky a zajíce. Remízky kolem mi připadaly jeden jako druhý. Nejspíš jsem se motala v kruhu. Les přede mnou, les za mnou, nikde ani človíčka a slunce zapadalo. Vím, že slunce se večer sklání na západ, proti západu je východ, napravo pak jih a nalevo sever. Nebo opačně? K čemu mi to je? Znervózněla jsem. Zdálky se ozvalo vytí psa. Nebo že by to byl vlk? Odněkud přiletěli krkavci a začali nade mnou kroužit jako supi nad mršinou ve výpravném americkém filmu. Už mi pohled z koňského hřbetu nepřipadal nejhezčí. Začínala jsem se bát. Když mám strach, zmatkuji. Další typicky ženská vlastnost. Hnala jsem Halinu z kopce na kopec, abych se mohla rozhlédnout, zdali neuvidím v dálce světýlko. Nikde nic. Ani perníková chaloupka. Krkavci se nás stále drželi. Stíny se prodlužovaly. Tmy valem přibývalo a já sama samotinká v pustině. V hlavě se mi, kdovíodkud, vynořil text z jakési knihy: „A odjížděl na milovaném hřebci daleko do stepi usnout tam navždy jako velcí náčelníci z dávných dob, jejichž kosti se pod zřícenou mohylou mísí s kostmi koní…“ 95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190178