Un roi, une foi, une loi Jedna z takovýchto neblahých událostí se odehrála v březnu roku 1622, když napadlo paní Marii de Luynes, pozdější paní de Chevreuse, a slečnu de Verneuil, že poběží s královnou napříč velkým sálem Louvru. Anna při tom rozpustilém běhu bohužel klopýtla o schůdek, upadla a druhý den potratila. Ludvík obě vinice vyhnal od dvora a Anně její nezodpovědné chování velice zazlíval. Král v tomto mikrosvětě dvora, jenž zářil mládím a nemyslel takřka na nic jiného než na lásku, radosti života a zábavu, se ještě více utvrdil ve svém pocitu, že on je zavalený starostmi, zatímco ostatní se baví. Podle některých pak prý vypadal ještě vážnější a ještě melancholičtější, podle jiných se jeho nával vzteku postupně proměnil v trvalou zášť vůči Anně. Ta také na Ludvíkovo naléhání poslala pryč některé své španělské komorné, zpovědníky, kuchaře i lékaře. Když přijel Buckingham do Francie, prožila Anna Rakouská silné citové vzrušení. A opět u toho byla její přítelkyně Marie, tentokrát již jako paní de Chevreuse, která měla bohaté zkušenosti nejen manželské, ale i milenecké. Kromě toho se jí zalíbilo v královnině rodícím se vztahu přejít od jakéhosi nevinného pohrávání s láskou, pouhého galantního škádlení, k něčemu daleko významnějšímu. Zosnovala proto politickomilostnou intriku, jako vystřiženou z dobové literární produkce: položit krásnou Annu do náruče krásného Angličana. Zprvu vše probíhalo podle plánu, sblížení bylo asi předem připraveno, někteří tvrdí, že se oba k sobě chovali s takovou nenuceností, jako by se již znali velice dlouhou dobu. François La Rochefoucauld vzpomíná, že už „ při první audienci hovořili o věcech, které se dotýkaly víc jich dvou osobně než obou jejich království“. Pokračováním byla proslulá příhoda v amienské zahradě, silná králova žárlivost, ale také Richelieuův vstup do Mariiny hry. Tady však už začalo jít o něco jiného. Francouzská královna se totiž vydala na tenký led velmocenské politiky, když začala psát a posílat dopisy, odnášené La Portem na anglické vyslanectví, odkud pak putovaly do Španělska. Alexandre Dumas o obsahu jednoho z dopisů píše, že v něm „byl celý plán útoku proti kardinálovi. Královna vybízela svého bratra a císaře rakouského, aby se tvářili, že jsou uraženi politikou Richelieua, jenž stále usiluje o zeslabení rakouského rodu, a vyhlásili Francii válku 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190125
Un roi, une foi, une loi a za podmínku míru stanovili odstranění kardinála. Ale o lásce nebylo v celém dopise ani slovíčka.“ Pomineme-li autorskou interpretaci v duchu výstavby románové zápletky, skutečností zůstává, že Anna v tomto případě provozovala skutečnou špionáž ke škodě krále Ludvíka, prvního ministra Richelieua a celé zahraniční politiky Francie, když sdělovala španělským adresátům všechny důležité věci, o nichž se dozvěděla, tj. informace, které představovaly údaje, ohrožující její novou vlast. Jak již bylo řečeno, Richelieu tehdy, a nikoliv poprvé, zaujal postoj nikoli vyšetřovatele, ale naopak prostředníka mezi ní a králem, jenž byl možná opravdu rád, že šlo o politiku, nikoliv o lásku. Vztahy těch dvou pak po další léta oscilovaly mezi jejich krátkým zlepšením a delším míjením se, především však bez očekávaného dědice. Anně se nepodařilo donosit do konce žádné z jejich čtyř těhotenství, zoufala si při představě, že by při králově smrti neznamenala vůbec nic bez dědice, že by nebyla uctívanou královnou matkou, ale ještě hlubší zoufalství představovalo Ludvíkovo pomyšlení, že když nebude mít syna, nastoupí po něm Gaston. Syn však nakonec, dá se říci, že v čase těsně před dvanáctou, přišel. Jednoho dne vyrazil Ludvík na lov, když je nečekaně překvapila bouře, která neustávala. Kapitán gardistů Guitat krále přemlouval, aby přenocoval u Anny, která v ten den přebývala kousek od nich. Ludvík nakonec podlehl jeho naléhání a výsledkem bylo po devíti měsících, pátého září 1638, narození dauphina. Dodnes se setkáme s tvrzením, že se Ludvík stal obětí manipulace, že otcem je šlechtic od dvora; mluvilo se o rozdílnosti povah, přičemž někteří tvrdí, že za vším mohl stát Richelieu, jehož nejvlastnějším zájmem bylo, aby Ludvík měl dědice, byl už nejvyšší čas, král chátral. A o dva roky později však porodila čtyřicetiletá královna Anna Rakouská druhého syna, Filipa Orléanského. Paní de Motteville pak napíše o Ludvíkovi XIII., jenž se tak dlouho obával, a také to zazlíval královně, že bude bezdětný, že v tuto chvíli „projevil nad nečekaným štěstím, že je otcem dvou synů, ještě větší radost než po narození prvního“. Kdo se však neradoval, byl králův bratr Gaston, přicházející o veškerou naději na trůn. Nejstarší dcera španělského krále Filipa III. a sestra současného krále Filipa IV. Anna Rakouská vyrůstala v přísném katolickém duchu na rod99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190125
Un roi, une foi, une loi ném královském dvoře, aby byla brzy provdána za francouzského krále. A přestože udržovala se španělským dvorem stálé kontakty a také ho informovala o některých věcech státního charakteru, nebyla ani žádnou bigotní katoličkou, na rozdíl od své tchyně Marie Medicejské, ani nezamýšlela poškozovat francouzské zájmy na úkor španělských. Byla rozhodně hrdou Španělkou, někdy víc temperamentní, někdy dokonce náchylnou k výbuchům vzteku, pak se její hlas měnil v ostrou a pronikavou fistuli, ale právě po smrti nejprve Richelieua a krátce nato Ludvíka, prokázala, že dovede bránit své zájmy. Tehdy se dostavila s malým Ludvíkem do pařížského soudního parlamentu, kde požadovala, aby závěť jejího manžela, v které určil, že nad jejím regentstvím, a také nad Gastonem, bude po dobu nezletilosti Ludvíka XIV. dohlížet jakási rada, byla zrušena. Tu ještě vybral Richelieu ze svých lidí. Členové parlamentu, kteří nemohli zapomenout všemocnému prvnímu ministrovi, jak omezil jejich moc, s velkou radostí odsouhlasili, že „restrikce uvalené na regentku porušující principy a jednotu monarchie“ budou ze závěti pominuty, a tak doufali, že se definitivně zbaví i „pozůstalých po kardinálovi“. Všechno však záhy bylo jinak. Anna se nejprve jako regentka pokusila o změnu režimu uplatňovaného za Richelieua, a tak pověřila funkcí prvního ministra několik svých stoupenců, ale brzy se vzhledem k válečnému konfliktu s rakouskými a španělskými Habsburky, což byla pro Francii válka o bytí a nebytí, nakonec podřídila vyšším zájmům království. Rozhodla se pokračovat v systému vlády absolutní monarchie, který předtím nastolil Richelieu, a proto funkcí prvního ministra pověřila Richelieuova chráněnce a spolupracovníka Giulia Mazariniho, ve Francii řečeného Mazarina. André Maurois k jejímu rozhodnutí dodává, že pozdější „sled událostí svědčil o tom, že zvolila dobře. Mazarin měl méně stylu než Richelieu a jeho metody nebyly tak přímočaré, sledoval však stejně houževnatě stejný záměr a Ludvíkovi XIV. předal v roce 1661 království silnější než kdy předtím.“ Paul de Gondi, kardinál de Retz, o Anně napíše, že „královna měla, víc než kdokoliv, koho jsem kdy viděl, tolik ducha, kolik bylo třeba, aby se nezdála hloupá těm, kdo ji neznali. Bylo více kyselosti než vznešenosti, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190125