Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel (Ukázka, strana 99)

Když musela Pierrovi oznámit, že Jonas umřel, byl to pro ni otřes a jako by se za to omlouvala. K omluvě ji ponoukalo, že Jonase neměla ráda, a cítila otřes, protože to byl první blízký člověk z jejich věkové skupiny, který najednou zemřel. Ale měla dojem, že Pierra to tak nepřekvapilo ani mimořádně nesebralo. „Sebevražda,“ usoudil.

Vyvrátila mu to, prý to byla havárie. Jel po setmění na motorce po štěrkové cestě a ze silničky sjel.

Někdo ho našel nebo jel s ním, pomoc byla po ruce, ale do hodiny stejně zemřel. Jeho zranění byla smrtelná.

Tak to vysvětlovala jeho matka při telefonickém hovoru. Jeho zranění byla smrtelná. Také ona mluvila překvapivě klidným tónem, jako by ji celá tragédie příliš nepřekvapila. Podobně jako Pierre, když se zmínil o sebevraždě.

Potom už Pierre a Meriel o smrti samé skoro vůbec nemluvili, hovor se točil jenom kolem pohřbu, hotelového pokoje a problému s hlídáním dětí na celou noc. Je třeba dát vyčistit jeho oblek a obstarat bílou košili. Tyhle praktické záležitosti zařizovala Meriel a Pierre na to jako řádný manžel dohlížel.

Chápala, že si přeje, aby se ovládala a chovala věcně stejně jako on a nesnažila se dávat najevo žal, který by – to věděl jistě – nemohla doopravdy cítit. Zeptala se ho, proč si myslel, že šlo o sebevraždu, a on jí vysvětlil: „Prostě mě to jen tak napadlo.“ Měla pocit, že ta vyhýbavá odpověď je nějaké varování nebo dokonce výtka. Jako kdyby ji podezříval, že z té smrti – nebo z její blízkosti – vyvozuje pocit, který je nedůstojný a sebestředný. Morbidní okázalé vzrušení.

Mladí manželé bývali tehdy přísní. Ještě nedávno byli pouhými nápadníky, skoro komickými postavami s rozklepanými koleny, zoufalými z vynucené sexuální zdrženlivosti. Teď, bezpečně usazení, si počínali rázně a kriticky. Každé ráno odchod do práce, hladce oholení, mladistvé krky v kravatě s uzlem, dni strávené kdovíjakou dřinou, k večeři zase doma, kritický pohled na jídlo, potom roztřepat noviny a držet je mezi sebou a zmatkem kuchyně, chorobami a city, dětičkami. Kolik a jak rychle se toho museli naučit. Jak podlézat šéfům a jak vést manželku. Jak suverénně hovořit o hypotékách, opěrných zdech, udržovaném trávníku, drenážích, politice i o práci, která má jejich rodinám zajistit po příští čtvrtstoletí obživu. Nebylo tedy divu, že ženy občas sklouzly zpátky – ve dne a s vědomím tíživé odpovědnosti, pokud šlo o děti – do jakéhosi druhého dospívání. Jakmile muži odešli, nálada se zvedla. Hravá vzpoura, podvratné schůzky, záchvaty smíchu, ožívající středoškolská léta, to všechno přímo bujelo mezi stěnami pořízenými za peníze, jež muži vydělali, během jejich nepřítomnosti.

Po pohřbu byli někteří účastníci pozváni, aby zašli do domu Jonasových rodičů v Dundarave. Živý plot z rododendronů byl v plném květu, rudý, růžový a nachový. Jonasovu otci skládali hosté k té krásné zahradě poklony. „No já nevím,“ bránil se. „Museli jsme ji dát do pořádku trochu nakvap.“ Jonasova matka se omlouvala: „Nepřipravili jsme bohužel kompletní oběd, jenom něco na zakousnutí.“ Lidé většinou popíjeli sherry, někteří muži si dávali whisky. Občerstvení bylo připravené na rozloženém stole v jídelně – lososová pěna a krekry, houbové placičky, klobásky zapékané v těstíčku, piškotový koláč a krájené ovoce, mandlové koláčky, garnáti, šunka, sendviče s okurkami a avokádem. Pierre si navršil všechno na malý čínský talířek a Meriel zaslechla, jak mu jeho matka vytýká: „Nemusel sis toho brát tolik, víš, že se vždycky můžeš vrátit pro nášup.“ Nežila už v západním Vancouveru a na pohřeb přijela z White Rocku. Už si dost dobře netroufala Pierra napomínat, když z něho nyní byl učitel a ženatý muž. „Nebo sis myslel, že nic nezbyde?“ dodala.

Pierre odpověděl lehkomyslně: „Možná že ne toho, o co jsem stál.“ Jeho matka se obrátila na Meriel. „To jsou moc hezké šatičky.“ „No jo, ale podívej,“ postěžovala si Meriel a uhlazovala si zmačkané vrásy přes klín, které se jí tam udělaly, když během pobožnosti seděla. „S tím je potíž,“ poznamenala Pierrova matka. „S čím je potíž?“ vyzvídala Jonasova matka žoviálně a šoupla několik placiček na ohřívací mísu. „To dělá pravé plátno,“ vysvětlila Pierrova matka. „Meriel si právě stěžovala, jak se jí šaty pomačkaly“ – už nedodala „během obřadu“ –, „a já říkám, že to plátno dělá.“ Jonasova matka možná ani neposlouchala. Pohlédla přes pokoj a vysvětlovala: „Tamhle je pan doktor, co se o něho staral. Přiletěl ze Smithersu vlastním letadlem. To je od něho opravdu moc

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190100

hezké.“ Pierrova matka se k ní připojila: „No to muselo být hotové dobrodružství.“ „Ano. Já ovšem předpokládám, že je to jeho běžný způsob dopravy k pacientům v odlehlých končinách.“ Muž, o kterém se bavily, hovořil právě s Pierrem. Neměl na sobě oblek, jenom slušné sako přes svetr s rolákem. „Asi ano,“ přisvědčila Pierrova matka, a když Jonasova matka rovněž přikývla, měla Meriel pocit, jako by si něco – snad co se týkalo jeho oblečení? – mezi sebou vysvětlily a vyřešily.

Pohlédla na ubrousky na stole, přeložené na čtvrtiny. Nebyly tak velké jako ty, co se dávají na stůl k hlavnímu jídlu, ani tak maličké jako koktejlové ubrousky. Byly uspořádané do úhledných řad tak, že cípek každého (vyšívaný droboučkými modrými, růžovými nebo žlutými kytičkami) překrýval složený růžek svého souseda. Ani dva ubrousky s kytičkami stejné barvy se přitom navzájem nedotýkaly. Toto uspořádání dosud nikdo nenarušil, a pokud snad přece – všimla si, že pár lidí v pokoji má ubrousek v ruce –, museli je nejspíš velice opatrně vytáhnout z druhého konce řady, takže pořádek zůstal nenarušený.

Při pohřebním obřadu porovnával pastor Jonasův život na zemi s životem děťátka v matčině lůně.

To dítě, vykládal, neví nic o žádné jiné existenci, pobývá v teplé tmavé vodnaté jeskyni a nemá ani tušení o tom velkém zářivém světě, do kterého bude brzy vrženo. My na této zemi sice máme určité tušení o světle, do něhož vstoupíme poté, co překonáme lopotnou pouť k smrti, ale skutečně si je představit beztak nedovedeme. Kdyby se dítěti dala nějak předat zpráva o tom, co ho čeká v blízké budoucnosti, neodmítlo by tomu uvěřit a nebálo by se? Také my se většinou rovněž bojíme, ale neměli bychom se bát, poněvadž se nám dostalo útěchy. Ale i tak si náš slepý mozek neumí představit, nedovede pochopit, kam vlastně směřujeme. Dítě je lapeno ve své nevědomosti – věří celou svou němou, bezmocnou bytostí. A my, kteří nejsme tak docela nevědomí, ale ani jsme nespolkli veškerou moudrost, se musíme zahalit do své víry a věřit ve slovo Páně.

Meriel se zadívala na pastora, který stál ve dveřích do haly se sklenkou sherry v ruce a naslouchal nějaké temperamentní dámě s natupírovanými blond vlasy. Nezdálo se jí, že by si povídali o bolestech při umírání a o světle na konci tunelu. Jak by se asi tvářil, kdyby za ním zašla a zavedla řeč na toto téma?

Nikdo jiný by se k tomu neodhodlal. Ani by nebyl tak drzý.

Raději sklouzla pohledem na Pierra a létajícího doktora. Pierre hovořil s chlapeckou živostí, jakou u něho už dávno nepozorovala. Bavila se představou, že ho teď vidí poprvé. Kudrnaté, nakrátko ostříhané, velmi tmavé vlasy už mu začaly na spáncích ustupovat a odhalovaly hladkou slonovinovou pleť se zlatavým nádechem. Měl široká, pevná ramena, pěkné dlouhé údy a poměrně malou, hezky tvarovanou lebku. Usmíval se přitažlivě, ale nikdy prohnaně, jako by úsměvům zcela nedůvěřoval.

Snad jim přestal důvěřovat, když začal učit na chlapecké škole. Do čela se mu už vyryly slabounké vrásky, jako by se ustavičně mračil.

Vzpomněla si na učitelský večírek – víc než před rokem –, kdy se oba ocitli na protilehlých stranách místnosti, takže se nemohli zapojit do konverzace žádné bližší skupinky. Obešla místnost a přitočila se k němu, aniž si toho všiml, a pak na něj začala mluvit jako diskrétní neznámá koketa. Tehdy se také usmál jako teď – i když trochu rozpačitě, což bylo jen přirozené, když mluvil s ženou, jež po něm jela –, a sám pak v té komedii pokračoval. Vyměnili si pár významných pohledů a banálních tlachů, až se od srdce rozchechtali. Kdosi k nim přistoupil a upozornil je, že manželské šuškání není povoleno. „Proč si myslíte, že jsme manželé?“ provokoval ho Pierre. Normálně se na takových večírcích choval velmi obezřele.

Teď za ním taky přešla na druhou stranu pokoje, ale nechystala žádnou podobnou frivolnost.

Připomněla mu, že se brzy budou muset vypravit každý jinam. On pojede k zálivu Horseshoe, aby stihl další trajekt, kdežto ona se musí dostat autobusem přes severní pobřeží do Lynn Valey. Rozhodla se, že využije příležitosti a navštíví ženu, kterou milovala a obdivovala její nebožka matka a po níž vlastně pojmenovala svou dceru. Meriel jí vždycky říkala teto, třebaže nebyly pokrevní příbuzné. Teta Muriel. (Teprve když šla studovat na vysokou školu, změnila si Meriel ve jméně jedno písmenko.)

Stará paní teď žila v domově pro seniory v Lynn Valley a Meriel ji už přes rok nenavštívila. Při jejich občasných rodinných výletech do Vancouveru to bylo příliš daleko a děti zase rozrušovala atmosféra ústavu i pohled na tamější obyvatele. Na Pierra tam taky všechno padalo, ale snažil se to nedávat najevo. Není to ostatně ani Merielina příbuzná, namítl.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190100

To přece není tvá skutečná teta.

Meriel se tedy rozhodla, že za ní zajede sama. Řekla, že by se cítila provinile, kdyby ji nenavštívila, když se jí naskytla příležitost. A také – to ovšem nevyslovila nahlas – už se těšila na možnost oddychnout si na chvíli od rodiny. „Mohl bych tě tam zavézt,“ nabízel se Pierre. „Kdoví, jak dlouho budeš muset čekat na autobus.“ „To nejde,“ vyvracela mu to, „zmeškal bys trajekt.“ Připomněla mu také, jak se dohodli s dívkou, která hlídá děti. „Máš pravdu,“ podvolil se.

Muž, s nímž předtím mluvil – doktor –, bezděčně vyslechl jejich rozhovor a pak neočekávaně navrhl: „Kdybyste dovolila, zavezl bych vás tam já.“ „Říkalo se, že jste sem přiletěl,“ odpověděla Meriel přesně ve chvíli, kdy ji Pierre představoval: „To je moje paní, promiňte. Meriel.“ Doktor vyslovil nějaké jméno, ale skoro je neslyšela. „Přistát s letadlem na Hollyburn Mountain není snadné,“ vysvětloval. „A tak jsem ho nechal na letišti a pronajal jsem si vůz.“ Určitá strojená zdvořilost v jeho hlase vyvolala v Meriel pocit, že její poznámka byla nemístná.

Většinou si počínala buď příliš směle, nebo příliš ostýchavě. „Vážně by vám to nenarušilo program?“ ujišťoval se Pierre. „Máte čas?“ Doktor se zadíval přímo na Meriel. Nebyl to nepříjemný pohled – ani smělý, ani lstivý či hodnotící.

A nebyl ani společensky podlézavý.

Prohodil jenom: „Ovšem.“ Dohodli se tedy, že to tak udělají. Začnou se loučit už teď, Pierre se vydá na trajekt a Asher, tak se muž totiž jmenoval – doktor Asher –, odveze Meriel do Lynn Valley.

Tam měla Meriel v plánu návštěvu u tety Muriel – možná s ní posedí i přes večeři a potom nasedne na autobus z Lynn Valley na autobusové nádraží v centru (autobusy „do města“ jezdily poměrně často) a tam přestoupí na jeden z večerních, který ji zaveze k trajektu a domů.

Soukromý domov pro seniory se jmenoval Zámeček. Byla to přízemní budova s přistavěnými křídly, omítnutá hnědorůžově. Stála na rušné ulici, a že by tam měli slušnou zahradu, o tom se nedalo ani mluvit, žádné křoviny, žádný stinný porost, který by tlumil hluk nebo chránil kousíčky trávníku. Na jedné straně stála modlitebna se směšnou věžičkou, na druhé benzínová pumpa. „To jméno už dneska vůbec nic neznamená,“ poznamenala Meriel. „Nenaznačuje to ani, že tu bude patro. Člověk si má jenom udělat představu něčeho, co už to ani nepředstírá.“ Doktor mlčel – možná že to, co řekla, mu nedávalo žádný smysl. Nebo že to prostě nestálo za těch pár slov, byť to byla pravda. Celou cestu z Dundarave se slyšela, jak v jednom kuse něco mele, a úplně ji to zmátlo. Ani ne tak proto, že tolik brebentila – plácala cokoli, co jí slina na jazyk přinesla –, ale že se snažila vyjádřit věci, které jí připadaly zajímavé nebo mohly být zajímavé, kdyby jim uměla dát určitý tvar. Jenže v tom jejím podání vycházely patrně příliš nafoukaně, ne-li přímo bláznivě, a ona je jen tak drmolila. Připadala si jako jedna z těch ženských rozhodnutých nebavit se o obyčejných věcech, ale doopravdy konverzovat. A třebaže věděla, že to není ono, že ty její bláboly mu musí připadat jako dotěrnost, nedokázala přestat.

Vůbec netušila, co ji k tomu vedlo. Snad pocit nejistoty, prostě proto, že poslední dobou tak málokdy hovořila s neznámými lidmi. Snad nezvyk, že jede sama v autě s mužem, který není její manžel.

Dokonce se ho překotně zeptala, co si myslí o Pierrově domněnce, že ta havárie na motorce byla vlastně sebevraždou. „To by si člověk mohl myslet o nejrůznějších smrtelných nehodách,“ odpověděl. „Nemusíte zajíždět na příjezdovou cestu,“ navrhla mu. „Můžu vystoupit tady.“ Znovu upadla do hrozných rozpaků a už se nemohla dočkat, až se od něho a od jeho jakžtakž zdvořilé lhostejnosti odpoutá, takže už položila ruku na kličku, jako by chtěla otevřít, ačkoli auto ještě ujíždělo po ulici. „Beztak jsem měl v plánu zaparkovat,“ vysvětloval a klidně zajel dovnitř. „Přece bych vás tu nenechal na holičkách.“ „Asi se tu zdržím,“ varovala ho. „To nevadí. Klidně počkám. Nebo s vámi můžu zajít dovnitř a porozhlídnout se tam. Pokud by vám to nevadilo.“ Už měla na jazyku upozornění, že takové instituce mohou být bezútěšné a skličující. Pak si

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190100