FILOSOFIE KONTEMPLACE
zkušenosti. Mnoho našich zmatků a hádek o ní by zmizelo, kdybychom tuto zjevnou pravdu uznali. Náboženská literatura se snaží sdělit jednu věc pomocí jiné věci a nemůže jinak, má-li vůbec zasáhnout naši mysl, která je koneckonců naladěna na vlnové délky viditelného světa. Poslouchá vlastně zákony umělecké tvorby; a budeme-li to mít na paměti, mnohem lépe ji oceníme. Řečeno Bremondovými slovy, náboženští spisovatelé neustále „obracejí modlitbu v poezii“, přinášejí čistě duchovní materiál do dosahu našeho smyslově podmíněného myšlení; a čím důkladněji to dělají, tím lépe jim rozumíme. Když budeme číst bez předsudků knihy jako Augustinova Vyznání, Zjevení Juliány z Norwiche nebo Dialog sv. Kateřiny Sienské, bude nám to jasné. Všichni tito autoři, navzájem tak rozdílní, skrze symboly popisují vidění toho, co je ve skutečnosti daleko nad viděním a nad symboly; v promyšleném a selektujícím výkonu tvůrčí vůle tkají roucho, do nějž by se mohlo odít jejich vidění Boha. Hrubý materiál tohoto roucha samozřejmě berou — jinak to vlastně ani nejde — ze zásob svých přesvědčení, vzpomínek a tradic a ze svého viditelného okolí. Jinými slovy, při tvorbě duchovní literatury hraje velkou roli vnímání na základě předešlé zkušenosti. Tak je Ezechielovo vidění zjevně inspirováno mistrovskými díly chaldejského umění, které měl kolem sebe; avšak nesen křídly těchto živých tvorů skutečně zahlédl moc a slávu Boží. Tak má Jan na Patmu vidění, jehož obrazná forma pochází právě z Ezechiela; avšak skrze tuto známou symboliku zahlédl hlubší křesťanské tajemství „Beránka obětovaného od založení světa“. V obou případech je tedy obraz, jehož původ můžeme tak snadno vystopovat, jen nositelem něčeho jiného, něčeho,
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190009