veřejný bál saintlouiských demokratů, protože věděla, že tam Ambrose bude. Dostavil se s třemi poručíky, Clara se sice snažila kuplovat, ale Ambrose se mnou absolvoval jen jeden taneček, aby se neřeklo, a pak začal pilně roztáčet kuplířku.“ „A já se kvůli němu užírala výčitkama svědomí!“ řekla jsem s upřímným hněvem, už dost plná krásné tekutiny, neboť jsem si vzpomněla na smutnou železniční stanici a na Ambrose na ní. „Léčil se z tvý neodpovědný citový ukvapenosti, Lorrainko,“ usadila mě Maggie. Ale nechtěla jsem se dát: „Úspěšně, podle toho, co říkáš.“ „Dost,“ pravila Maggie. „Mě roztáčel poručík, na kterým hezký bylo jen jméno – přesně vzato půl jména: Leonidas Brumble. A najednou do sálu vešli čtyři jižanský kavalíři z Balíkova. Měli v hlavě to, co tam máme teď my, ale asi něco lacinějšího. Hned si povšimli Clary a jeden z nich, asi primus inter pares, oslovil Ambrose: ,Pane kapitáne, líbí se mi vaše dáma. Zatančím si s ní!‘ a sáhl po Claře. Ambrose ho chytil za ruku a pravil: ,Pane!‘ Můj tanečník Brumble mě přestal roztáčet a prodral se k Ambrosovi. Šla jsem za ním, ostatní poručíci taky, i jejich slečny v závěsu. Vypadalo to na rvačku. ,Pane!‘ zaopičil se Jižák. Chvíli se měřili pohledy, až Jižák přerušil mlčení: ,Slyšel jste mě, pane kapitáne?‘ Tanec v sále ustal, napětí zhoustlo.“ „Rozbili si nos?“ „Žádná taková vulgarita,“ pravila Maggie. „Ambrose nás oslovil tónem gentlemana, ,Dámy, prosím, následujte mě,‘ a proklestil nám cestu davem. Jižák za naším konvojem vykřikl: ,Armáda Spojených států má strach?‘ Došli jsme ke schodišti, Ambrose galantně naznačil, že máme jít nahoru, a řekl Jižákovi hlasem jako z ledu: ,S takovými, jako jste vy, pane, naše dámy netančí!‘ Jeho jankejský přízvuk popudil nějakýho hromotluka v kruhu okolostojících: ,Naši vojáci nejsou pro vaše dámy dost dobrý, Jankejče?‘ zeptal se výhrůžně. Ambrose si ho po westpointsku prohlédl od hlavy až k patě a naježil licousy. ,Takovíhle páni ne, pane!‘ Pak důstojně vystoupil po schodech k nám na balkón. Tam jsem se zbytek večera dívala, jak si ho Clara omotává kolem prstu, ačkoliv měla kuplit.“ „Ale neomotala si ho.“ Maggie na mě pohlédla zlomyslně. „Jenom ho vyléčila. A tak já –“ Mizera milý Ambrose. „Co ty?“ „Vytratila jsem se s Brumblem.“ „Kam?“ „To ti nepovím, protože to nevím. Vím jenom jedno.“ „A to?“ „Že tu noc jsem přišla o panenství.“ „Au!“ „A ještě něco.“ „Co?“ „Co myslíš?“
8. Z frází se původní smysl vytrácí, ale Ambrose v těch prvních májových dnech 1863 vrátil význam rčení „udělat s někým krátký proces“, protože přesně to s Vallandighamem provedl. Soud trval všeho všudy tři dny a hned po rozsudku předložil Vallandighamův advokát u Federálního soudu distriktu Ohio podání soudci Humphreymu Leavittovi, aby jeho klientovi přiznal právo na uplatnění zásady habeas corpus. Kdyby mu byl soudce vyhověl, případ se musel postoupit civilnímu soudu státu Ohio, kde generál neměl vliv. Meč nad Vallandighamem visel tedy na vlásku rozhodnutí starého soudce Leavitta – dilema, které sudímu nikdo nezáviděl, protože po mnoha úvahách v novinách, na politických schůzích, v hospodách i v soukromých salónech vykrystalizovalo v otázku právní teorií patrně nezodpověditelnou: zda má či nemá Rozkaz č. 1 – jak Vallandigham říkal Ústavě – platnost přírodních zákonů. Ve světle okolností, které vyšly najevo později, neměl Ambrose ve výběru svých, dle Hascalla „vesměs dobrých mužů“ nejšťastnější ruku. Na to se ovšem naštěstí přišlo s křížkem po funuse. Kléma tou dobou už seděl v krásném hotelu Clifton House v kanadských Niagara Falls. Odtamtud jej ale brzo vyhodili, protože emisaři z Chicaga za ním přijížděli zwhiskovaní a hotelová klientela, většinou zámožné vdovy, si stěžovala. Musel se přestěhovat do poněkud ošuntělejšího hotelu Table Rock a teprve tam se dozvěděl podrobnosti o svém tribunálu. První z Hascallových „dobrých mužů“, kapitán Mayer, měl sice za sebou z hlediska vojenské profese úctyhodnou kariéru, neboť než nabídl služby armádě Unie, zúčastnil se v řadách několika evropských sborů potlačení celé řady jiných povstání: v Americe se však zapomněl naturalizovat, takže jeho právo soudit občana Spojených států bylo nesporně sporné. Jiný přísedící, plukovník Harred, byl sice rozený Američan, jenomže si těsně před válkou odseděl trest za „provozování domu prostituce“, a byl tedy spíše bordelmamá než něčí ctihodnost. Ambrosově galérii vévodil ovšem vojenský prokurátor James M. Cutts; toho pár měsíců po Vallandighamově procesu přistihl podomek hotelu Burnett House, jak ve svém pokoji stojí na židli a světlíkem nahlíží do sousední suity, kde se tou dobou chystala na lože dcera senátora Hawkinse z Indiany. Šťastnou ruku tedy Ambrose neměl, ale díky Bohu to neprasklo, než se vyjádřil soudce Leavitt. Soudce si lámal hlavu právnickým hlavolamem pět dní, až nakonec došel k závěru vlastně podobně americkému jako Rozkaz č. 1. Po letech můj vnuk (nebo pravnuk?), který studoval filozofii na Kolumbijské univerzitě, prohlásil, že Leavittovo rozhodnutí bylo v duchu teorie zvané pragmatismus, jež, slovy mého vnuka nebo pravnuka, spočívá v tom, že „moderní člověk se odvrací od abstrakcí, od řešení čistě verbálních a od předstíraných absolutností a hledá konkrétní fakta“. To na mě bylo trochu učené, tak jsem řekla svému potomkovi, že Leavitt se prostě řídil selským rozumem. Máli být za platnou přijata doktrína, napsal ctihodný soudce, že každý, kdo je obžalován a usvědčen ze zlovolné neloajálnosti, již nepokrývá kriminální právo naší země, a nachází se ve vazbě z rozhodnutí vojenské autority, musí být na základě habeas corpus soudci a civilními soudy osvobozen, a že neexistuje síla, jež by jej dočasně směla umístit tam, kde nemůže tropit neplechu, potom není třeba argumentů, aby se dokázalo, že taková věc bude mít nedozírné následky a velice vážně ohrozí akce naší vlády. Jako soudce se neodvažuji vzít na sebe strašlivou odpovědnost, implikovanou souhlasem s takovou doktrínou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189916