Kapitola čtrnáctá
P
ozoroval mě, jak mu chystám snídani. Míchaná vajíčka, k tomu to pinku s marmeládou, lehce opraženou – takhle to měl rád. Přesně jako pohádková postava Medvídek z Paddingtonu. K tomu džus a kávu. Zatímco jsem vařila, zahrnoval mě polibky, kdykoli jsem se k němu jen nepatrně přiblížila. Snažil se mi nakouknout pod jeho košili, kterou jsem měla na sobě. Přes veškerou snahu držet si ho od těla dál jsem mu ale asi topinku opražila víc, než by si přál, protože jsem se ho, někde u kávovaru značky Mr. Coffee, ze sebe právě v tu chvíli marně pokou šela dostat. Sama jsem byla hladová jako vlk. Snídali jsme společně, i když jsme každý seděli na opačné straně pultu. Bylo mi jasné, že těch pár met rů žulového stolu mezi mnou a Briťákovýma hladovýma rukama bylo nezbytných. Když dojedl, spokojeně zamručel, poplácal se po plném břiše a hlasitě si říhnul. „Fuj.“ Zašklebila jsem se a položila talíře do dřezu. „Na to si zvykni, Sheridanová. Jsem nechutnej,“ oznámil mi a přes myčku se ke mně natáhl. „Jsem jedno velký čuně.“ Smál se a ukazoval na sebe. Opět se u něj začaly projevovat ty jeho deviantní sklony. Natáhl prsty k mým nahým nohám a mířil s nimi výš. „Tak teď vážně, Hamiltone. Já už to fakt nezvládám. Potřebuju spr chu a vlastně mám i nějakou práci. Ne všichni se můžou celej den flá kat,“ prudila jsem ho a couvala před ním, až jsem se najednou ocitla v rohu. Jsem v pasti. Sakra. „Chceš mi snad říct, že po tomhle netoužíš?“ provokoval mě. Vystrčil jazyk a začal jím kroutit jako nějaký přidrzlý školák. Zvedl se mi odpo rem žaludek. „Pěknej jazyk. Kolik ti prosím tě je, třináct? Seš nechutnej.“ Přesto jsem se smála. „A ano, netoužím,“ odpověděla jsem chvějícím se hla sem. Snažila jsem se nasadit vážný výraz, ale viděl, že mi to moc nejde. Právě se mi zvedl žaludek, víte. „Neslyšel jsem, že by sis včera v noci nebo dneska ráno na můj
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189871