kůň. Těšil jsem se, jak se jí vyzpovídám ze všeho, co mě ve Varšavě potkalo. Bývám sám sobě často na obtíž. Doslova sbírám trapné pocity. Po každé přednášce na universitě mám pocit, že jsem se směšně přeřekl nebo že jsem něco zcela zbytečně zdůrazňoval. Nejhorší je, když mi je trapně a nevím proč. Erža léčí všechny špatné pocity. Každou trapnost dovede proměnit v něco naprosto přirozeného, samozřejmého, čeho není třeba si všímat. Tvrdí, že má svou povahu po matce, Maďarce z Košic. Nepochybuji o tom, že takový vztah k životu potřebuje tradici. Zušlechťování po generace. Myslel jsem na Eržu, sestupoval po schodech, a vtom se výtah zastavil. Do hotelové haly mi zbývalo už jen pár kroků. Dívka s plavými vlasy a rudými nehty vyběhla z vrátnice a utíkala kolem mě do prvního patra. Sluha se zlatou šňůrkou na čepici pospíchal za ní. Z haly bylo na kabinu s Angličankami dobře vidět. Výtah jezdil v šachtě zakryté drátěným pletivem. Pletivem a sklem mohl každý návštěvník haly pozorovat neklid a vzrušení tří starých počestných dam. Byly zřejmě na rozpacích, zda se smějí hýbat. Stály ve výtahu jako sochy, v úzkostech, aby se s nimi při sebemenším pohybu kabina nezřítila. Neviděly jako my zvenčí, jak silná lana udržují kabinu v nevýhodné poloze. Hosté procházející halou se zastavovali a hleděli vzhůru, přešlapovali, někteří si zapalovali cigarety a nešetřili radami. Radili v několika jazycích. Nějaká polská rodina, otec, matka a dcera, se posadila do křesel vedle palmy, odkud byl obzvlášť dobrý výhled na nešťastnou nehybnou kabinu. Matka rozčileně mávala rukama a nepřestávala hovořit. Všeobecným šumem pronikal její vyčítavý hlas: „... hotel luksusowy ... hotel komfortowy...” Dcera asi dvanáctiletá se zabořila do křesla a okusovala nehet na ukazováčku. Angličanky uvězněné ve výtahu byly moje známé, jestli se to dá tak říci. Snídaly každý den jako já ve stejnou hodinu u vedlejšího stolu. Každé ráno jsem je měl před očima, měl jsem možnost poznávat je. Vymýšlel jsem si dokonce z dlouhé chvíle jejich osudy. Nevěděl jsem, jak se jmenují, proto jsem jim dal jména sám. Té, které jsem vídal u protějšího stolu přímo do obličeje, té jsem dal jméno Růženka. Byla to milá stará paní, štíhlá, ale ne hubená, s bílou, jemně vrásčitou pletí. Její kaštanové vlasy byly upravené s mírnou dávkou koketnosti a téměř bez ustání se usmívala hnědýma vlídnýma očima. Lišila se od svých společnic natolik, že jsem si položil otázku, zda se nestala Angličankou omylem. Snad ji rodiče kdysi na počátku dvacátého století odložili jako novorozeně na některém londýnském nádraží, nebo došlo k osudné záměně v porodnici. Když hovořila, a hovořila skoro stále, i při jídle, kývala se jí na pravém spánku velice umně vykrou-žená kadeř. Kadeř a nezbytný úsměv jí dodávaly vzhled staré paní, která bez ustání vypráví žertovné příhody. Nikdy jsem však nezaslechl, o čem vykládá. Vyprávěla tiše, jak se sluší na dámu. Bylo mi to upřímně líto. Mohla vyprávět nesmírně zajímavé a zábavné příhody. Tu, která mi u snídaně nastavovala profil, jsem pojmenoval Eulálií. Zatímco Růženka mívala na sobě letní šaty, byl neobyčejně teplý konec srpna, nosila Eulálie kostým se skotskou kostkou. Její kostým ji přímo zařazoval do armádního stavu. Přicházela ke stolu první, rázným krokem, rozhodnuta zaujmout postavení snídající ženy. Růženka za ní cupitala s dychtivým očekáváním nového dobrodružství, ačkoliv ji nemohlo očekávat nic jiného nežli každodenní vajíčko a čaj s mlékem. Jestliže se Eulálie hodila za předsedkyni anglikánského dobročinného bazaru, pak se Růženka mohla uplatnit leda
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189805