% „Samozřejmě že bych se chtěl rychle naučit francouzsky.” % „Za dvacet vteřin?” % Neměl jsem sílu na to, abych přikývl, jen jsem se na přednostu díval a díval — Zřejmě velice slabomyslně, protože se profesor usmál — % „Nemůžete se tvářit trochu jinak?” % Pokusil jsem se. % „Když svolíte k tomu, že budete umět francouzsky za dvacet pět vteřin, můžete se naučit i nářečí, takže budete mluvit, jako byste žil v nářeční oblasti od narození... % Kdyby mi něco takového řekl kdokoliv jiný, byl bych se mu smál, nevěřil, samozřejmě nevěřil — natolik jsem byl přece soudný, abych nevěřil takovému ujišťování, i kdyby znělo sebepříjemněji. Ale profesor patřil k lidem, kterým se prostě věřit musí. % „Vy byste mě učil?” % Profesor přikývl. % „Francouzsky, Španělsky, německy... Co byste si přál. Proto jsem se vás vlastně zeptal, jestli tu můžete zůstat — —” % Někdo zaklepal na dveře. % Profesor odemkl. % Jeho sekretářka přinesla silnou kávu, jakou jsem snad nikdy v životě nepil. Ale právě silnou kávu jsem potřeboval. Kávu silnou jako úder palicí do hlavy % — pokud jsem se rozhodl, že profesorovi mohu věřit. % A to jsem se rozhodl. % Jsou lidé, kterým musíte věřit. % Každý potřebuje nějakého člověka, kterému věří. A já ho našel tady, v tomhle bělovlasém přednostovi psychologického ústavu, který se probíral patriarchálním vousem, trochu zamyšleně a trochu pobaveně, trochu se na mě usmíval a trochu mračil zároveň — nebyl jsem si pořád jist, jaký vztah ke mně tenhle apoštolský člověk má. Rozhodně jsem v něm shledával něco velmi posměšného a soucitného zároveň. 5 % Dva dny, než začaly pokusy, jsem měl trávit v nečinnosti. Ty dva dny mi vyhovovaly. Dostal jsem malý pokoj s výhledem do širokého údolí. Ležel jsem v posteli, výborně se stravoval z ústavní kuchyně, četl si hloupé povídky v nedělních přílohách novin. Poslouchal tichou hudbu, Čtyři roční doby Vivaldiho, kterou mi přednosta ordinoval. Je prý třeba, abych si dokonale odreagoval všechny starosti, všechny rušivé vzpomínky, které by mohly mou výuku zpomalit nebo znemožnit. % „Naučit se francouzsky, za pětadvacet vteřin není maličkost,” říkal přednosta a já pochopitelně souhlasil. Učil jsem se francouzsky — když by se ten čas spočítal, dobře čtyři roky, ale mezi mou výukou byly přestávky a já v nich zapomínal všechno, co jsem se už naučil — % Postel v ústavu byla měkounká, občas jsem přivíral oči a představoval si, že jsem v ráji, ležím na oblaku a naslouchám andělskému orchestru — — Takovouhle % nesmyslnou představou jsem se uklidňoval v minulých letech často a odstraňoval jsem jí stresy, kterých novinář nemá v životě málo — Teď na mě tahle představa
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189804