Proustovo dílo jako poznávání světa Být citlivý k znamením, pokládat svět za cosi, co se dá luštit, toť bezpochyby dar. Gilles Deleuze
Vidíme již, že Proustovu dílu se za padesát40 let, co žije svým svébytným životem, dostalo interpretací velmi různorodých i protikladných. Je vykládáno bergsonovsky i protibergsonovsky na základě paměti bezděčné i vědomé, z hlediska idealismu i materialismu, jako výklad reality, ale také jako obraz potenciality lidského života, lákalo a láká k sobě přirozenou přitažlivostí filozofy. Gilles Deleuze, vykladač filozofie Humeovy, Kantovy, Nietzscheovy a Bergsonovy, zaujal k Proustovu dílu překvapivě nový postoj.41 Všiml si významu, který hraje v jeho díle znak (signe). Slovo „signe“ vyskytuje se skutečně v textu Hledání velmi často. A Proust sám připisuje znakům, signálům, které k nám vysílají věci, symptomům dění, velký význam, před nímž ustupuje do pozadí i význam vzpomínky a bezděčné paměti. „S rozkoší jsem si vzpomněl… že už v Combray jsem před svým duchem pozorně fixoval určitý obraz, který mě nutil na sebe hledět, oblak, trojúhelník, zvonici, květinu, oblázek, a cítil jsem, že snad pod těmi znameními je něco docela jiného, co jsem se musel snažit odhalit, myšlenka, kterou překládaly na způsob těch hieroglyfic40 {Psáno v polovině šedesátých let. Tak i jinde.} 41 {G. Deleuze. Marcel Proust et les signes. Paris: Presses Universitaires de France, 1964. Česky: Proust a znaky. Přel. Josef Hrdlička. Praha: Herrmann & synové, 1999.}
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189688
kých znaků, o nichž jsme se domnívali, že představují jen hmotné předměty. Jejich luštění by bylo arci obtížné, ale jen ono přinášelo pravdu, již bylo možné číst… ať šlo o dojmy, jako byly ty, které mi poskytl pohled na martinvillské zvonice, nebo o vzpomínky, jako na nerovnost dvou schodů nebo chuť koláčku, bylo třeba pokusit se interpretovat tyto vjemy jako znaky určitých zákonů a představ a pokusit se myslet, to jest vytáhnout z polostínu to, co jsem pocítil, a přeměnit to v duchovní ekvivalent. Nuže, jaký jiný prostředek, jenž se mi jevil jako ostatně jediný, to mohl být, ne-li vytváření uměleckého díla?“ (III, 878) Vidíme-li takto klíč k Proustovu dílu ve znacích, jimiž vnější svět promlouvá k autorovi, v signálech, které k němu vysílá, mizí pak rozdíl mezi dojmy a vzpomínkami, mezi pamětí bezděčnou a vědomou, neboť to vše se nyní jeví jen jako různé formy znaků, které přinášejí poučení o světě. A Proustovo dílo je pak shledáváním těchto znaků, jejich poznáváním a luštěním, a není tedy zdaleka jen průzkumem pamětí, nýbrž zaučováním do záhad světa pomocí znaků. A tomu odpovídá i zaměření díla nikoli k minulosti, nýbrž k budoucnosti, jak jsme si doložili řadou příkladů. Paměť totiž je jen jednou z pomůcek přinášejících určité znaky k poznávání světa, který se před námi stále prohlubuje. Proustovo Hledání je tak zaučováním, zasvěcováním do světa, tvořeného celými systémy znaků. Každý z těchto světů, které Proust zkoumá, ať je to svět mondénní společnosti, okruh lásky, svět imprese a smyslových kvalit, vysílá svá určitá znamení, specifické znaky. Proust je čte a luští a zaučuje se do světa. Tak v oblasti společnosti salonů a snobů je znak přímo podstatnou věcí. Nahrazuje čin i myšlenku. Než Cottard prosloví něco směšného, zatváří se tak, že na to předem upozorní, paní Verdurinová se nerozesměje spontánně, 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189688
nýbrž naznačí, že se směje (v mezích společenské slušnosti, předpisů správného chování), dokonale naučenou mimikou a pan Verdurin (který vtipu třeba vůbec nerozumí nebo ho neslyšel) okamžitě nasadí rovněž svou masku smíchu. To, čemu říkáme „společenský žvást“, hraje v této společnosti roli výsostného znaku. Tento znak neodkazuje k žádné podstatě, úplně jí nahradil, nic pod ním už není, jen prázdnota, která si vytváří svůj rituál dokonalé formy. A Proust poznává tuto společnost pomocí znaků, které vysílá, odhaluje její prázdnotu i krutost (půvabná gesta vévodkyně de Guermantes i tváří v tvář krutým skutečnostem: zpráva o úmrtí blízké osoby se odloží až po návratu z plesu). A je velkou zásluhou Proustovou, že objevil tuto znakovost, tento formalismus, za který se skrývají a do něhož se přelévají rychle vyčichlé životní obsahy každé společnosti. Právě tuto znakovost jako projev bezobsažnosti využívá silně zdůrazněnou dnešní avantgardní drama (Eugène Ionesco, Václav Havel) k účinkům komickým, kdežto u Prousta je její účin spíše bolestný nebo krutě ironický. V oblasti lásky je hlavním znakem sama milovaná bytost, která skrývá celý nám dosud neznámý svět. Také do něho Proust, zejména v případě své lásky k Albertině, proniká postupně pomocí četných významných i drobných symptomů, znaků. Milovat znamená Proustovi vyložit a rozvinout ty neznámé světy pohroužené v duši. Významným negativním znakem, neboť projevuje opak toho, co říká, je lež. Také zde dospívá Proust od znaku k znaku až k oněm skrytým signálům sodomitů a gomořanek, které proskakují tak často na stránkách Hledání. V oblasti impresí a smyslových kvalit hraje ovšem znak úlohu zvlášť významnou. Umění samo je tvořeno jen znaky, ať už jsou tyto znaky symboly světa hmotného, nebo světa ideálních esencí. Zde dospívá Deleuze jinou cestou 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189688