a Turk (a taky Lou, který se nejspíš do přívěsu vrátil, když nechal Tonyho v lese) napřahují ruku s kladivem a tisknou bránící se tělíčko ke zdi, sakra, povidám drž hubu. Domů přijel v podvečer. Při pohledu na jejich dům, který stál nehybně jako zátiší, se s úsilím zklidnil. Dub na trávníku před domem, svah po straně se šeříkovými keři a nad ním dům pana Husserla. Znovu musel sebrat všechny síly, když odemkl, vešel dovnitř a našel dům prázdný. Kuchyně, uklizená tak, jak ji opustili, v mdlém šerosvitu zhasnutého obýváku na zdi dva Lauřiny obrazy. Věděl jsi, že to bude těžké, říkal si, to se přece dalo čekat. Vzal dovnitř promáčené kufry a tašky, odnesl je nahoru do Helenina pokoje, hodil je na zem. Po chvíli rozsvítil. Zazvonil telefon. „Vy jste doma?“ „Ano.“ „Četl jsem to v novinách.“ „Vážně? Kdo volá?“ „Dojel jste v pořádku?“ „Ano. Kdo volá?“ Bez odpovědi. Podíval se do ledničky. Na snídani bude potřebovat mléko, džus a chleba. Dnes večer už se mu nikam nechtělo, nechtělo se mu s nikým vidět. Do háje. Znovu zazvonil telefon, Lisa McGregorová z Tribune, chce s ním udělat rozhovor. Stáhl rolety. Seděl v obýváku, proti Lauřinu prázdnému křeslu, a nevěděl, co dělat. Šel nahoru a naházel své šaty, dosud vlhké, do koše na prádlo. Svlékl se, zamířil do koupelny a potmě se došátral do postele. Jako by kráčel po úzké pěšině a obklopovala ho hmatatelná nepřítomnost. Druhý den byl záměrně v jednom kole. Zašel na snídani do bistra U Jakea a doufal, že ho nikdo nepozná. Zavolal Billu Furmanovi a dlouze s ním hovořil, díky čemuž se cítil civilizovaněji. Nechal Billa postarat se o přípravy pohřbu a uvědomit známé. Během telefonátu si všiml, že před domem, ve stínu dubu, zastavila barevná dodávka. Byla z místní televizní stanice. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189686
Po chodníku k domu kráčela mladá žena oblečená v elegantním kostýmku a za ní dva muži s kamerou a mikrofonem. Chtěla od něj pár slov na kameru. „Jste pro zavedení trestu smrti?“ zeptala se. „Na tuhle otázku teď nechci odpovídat,“ řekl. Později zajel na hřbitov. Pan Camel mu ukázal místo ve svahu obrácené k zadnímu plotu a k řadě zahrad za ním. Zastavil se v kamenictví objednat pomník, skála věků, žula. Bez zájmu sčítal náklady. Po návratu domů zametl v přízemí a nacpal šaty do pračky a sušičky. Čisté povlečení a ručníky pro bratra do pokoje pro hosty a pro sestru do Helenina pokoje, pomyslel si, to je civilizované. Dělám věci, které jsem nikdy předtím nedělal, což je pro mě dobré. Jel na letiště vyzvednout Paulu, která ho s pláčem objala, a potom spolu počkali na přílet Alexova letadla. Ten večer u nich doma byli znovu tři děti svých rodičů, i když rozděleni dospělostí na tak dlouho, že si připadali cizí. Ale i tak, s lidmi v domě, s povídáním v kuchyni to bylo něco jiného. Budoucnost byla jako čerstvě narozená divoká šelma, kterou se snažili povídáním ochočit. Jak teď bude Tony žít, měl by si dům nechat, dokáže se o sebe postarat? Paula začala plánovat, skočila nakoupit, promluvila s paní Fleischerovou. Popili spolu, snědli večeři, kterou uvařila Paula, a došlo na spoustu vzpomínek a nostalgie. Dohodli se, že až se Tony vrátí od Pauly z Cape Codu, přijede sem Paula v září za ním a pomůže mu zbavit se starých věcí v domě. Na Díkůvzdání bude u Alexe v Chicagu a na Vánoce znovu u Pauly ve Westchesteru. V unitářském kostele seděl v první řadě krytý z obou stran Paulou a Alexem a okny dovnitř proudilo sluneční světlo. Jezero, v němž se utápěly násilné vzpomínky, a ustávalo veškeré násilné hnutí mysli. Sluneční světlo s hudbou a tichými hlasy. Vpředu dva podivné podélné kvádry, přikryté bílým plátnem. Tony Hastings si mlhavě uvědomoval, že kostel je plný lidí, že natahují krky, aby ho zahlédli. Kolegové. Lauřini známí, jež ani neznal. Středoškolští studenti, Helenini přátelé. Potom stisky 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189686
rukou. Lidé, které znal, a lidé, které neznal, plakali a objímali se s ním. Ten příliv ho zaplavil a plakal také. Druhý den ráno s Paulou zamkli dům a odletěli na Cape Cod. Letadlo se odlepilo od země a letělo nad městem. Vzduch byl průzračný, ulice a bloky domů ostré a zřetelné. Spatřil malý zelený flíček hřbitova, ale stoupal od nich v kovové kapsli výš a výš, a snad to ani hřbitov nebyl. Země pod ním se měnila a nedokázal říct, jestli to byl hřbitov či ne. Potom vše přikryly chomáče mraků a celý svět se proměnil v moře. Ray řekl Louovi, ty kreténe zasranej, necháš ho běžet, ať může všecko vyzvonit, a Lou na to, jak sem to měl sakra vědět, a Ray řekl, Hele, váženej, chce vás vaše žena, a Paula řekla: „Na pláži nám bude fajn, ne?“ Ta autorská úspornost, využije všechno, co zná: Tony žije v Cincinnati, stejně jako Edward. Susan z toho má zvláštní pocit, že ví něco, co by vědět neměla. Nevadí. Pro dnešek stačilo, Edwarde, starý příteli. Co říct? Tahle kniha ji dostala, to může říct upřímně. Ten dlouhý, pomalý skok do zlověstné noci a to, jak se Tony snaží čerpat sílu z civilizovanosti. Ta poznámka, že civilizovanost zakrývá obrovskou slabost. Nedokáže říct, zda to napětí či ironie, ten napjatý chladný povrch jen odráží smutek její vlastní představivosti, či zda vyzařuje smutek sám od sebe. Ironie jí vnucuje myšlenky na Edwarda, což tento smutek ještě posiluje, protože Edwardova ironie ji vždycky znepokojovala. Odloží rukopis do krabice a dokonce i tohle připomíná násilí, jako by spouštěla rakve do země: výjevy z knihy se zabydlují u ní doma. Strach a lítost. Ten strach je odrazem strachu, s nímž začínala román číst. Potom se bála ponořit do jeho světa, aby nezapomněla na skutečnost. Nyní, když svět knihy opouští, bojí se, že se do něj nebude schopná vrátit. Kniha jako by kolem ní upředla pavučinu. Musí v ní protrhnout díru, aby se dostala ven. Jakmile pavučinu zničí, díra se bude zvětšovat, a až se vrátí, pavučina bude pryč. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189686