pustit a nemařit čas žvaněním. Ty znáš tu kombinaci zpaměti nebo se musíme podívat do zápisníku?“ „Znám, to jsem ti přece řekla.“ „Tak jdeme na to, jenom mi dovol, abych ještě dodala, že jakkoli strastiplná cesta, jakkoli strastiplný trest, jsem pánem svého osudu, ten bude i má duše nést.“ Za okamžik už stály uvnitř velkého trezoru, snad jediného odkazu sira Huga, proti kterému se nedalo nic namítat. Jill užasle zvolala: „Propána, tahle banka že nemá dost peněz? Podívej se na to! A my jsme si přinesly takový malý kufr.“ Ada se už ujala svazků bankovek. Pohlédla na kufr a souhlasila, že je dost malý. „Měly jsme vzít lodní kufr,“ navrhla Jill. „Já vím co,“ řekla Ada, „v suterénu máme plátěné vaky. Já je přinesu.“ „Ne,“ řekla Jill, „já tam skočím. Tady dolů po schodech? Ty zatím pakuj, jsi na to šikovnější.“ „Ty pytle leží vzadu v rohu.“ „Já je tam někde najdu,“ řekla Jill a vyšla z trezoru, kde ji to nepříjemně dusilo. Zastavila se nad schody do podzemí, když z poschodí zaslechla řinkot rozbitého skla. To ovšem nemohlo znamenat nic jiného než nástup konkurenční party lupičů. Rychle otočila vypínačem a přízemí banky se ponořilo do tmy. Jill opatrně sestoupila po temných schodech do relativního bezpečí suterénu. Dostala se tam právě včas, když Ferdie začal s rozsvícenou baterkou sestupovat z prvního patra, aby otevřel dveře Smithymu a jeho americkému příteli Frankovi, kteří čekali na ulici. Smithy se jako vždy obdivoval Ferdieho lezeckému umění. „To bych nedokázal,“ řekl, „ani kdybych se vsadil.“ Ferdie tu chválu rád slyšel a odpověděl rovněž přívětivě, a tak v duchu vzájemného porozumění společně vstoupili do bankovní dvorany.
(102 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189479