podezřelého nezatkli. Máte ponětí, kdo mohl něco takového Jennifer udělat?“ „Ne,“ odpověděla matka, stále stejně otupěle. „Musíte se zeptat Elise.“ „Elise?“ „Mé druhé holky. Ale zrovna není doma.“ „Je vás v rodině ještě víc?“ „Ne, jen my tři.“ „Máte nějakého přítele nebo příbuzného, kterého byste mohla požádat, aby sem přišel?“ Z kuchyně se ozval smích a povyk. Odklepla do plechovky dlouhý komínek popela. „Chceme vám dát trochu času, abyste tu tragickou záležitost mohla vstřebat,“ řekl Sjöberg. „Ale potřebovali bychom mluvit s vámi i s Elise.“ „Ano?“ „Nejlépe co nejdřív. Můžeme sem přijít zítra odpoledne?“ „To můžete. Ale nevím, jestli Elise bude doma.“ „Rád bych, abyste se o to postarala. A bylo by také dobré, abyste byla zcela střízlivá.“ Sjöberg se styděl, když to říkal; nechtěl jí vyhrožovat, ale byl nucen pokračovat. „Jinak bychom vás museli nechat předvést k výslechu, a toho byste jistě chtěla být ušetřena, ne?“ Lena Johanssonová v odpověď cosi nesrozumitelného zamumlala a pohledem spočinula v neznámém bodě na zažloutlé zdi za nimi. „Je nám to všechno velmi líto, jak jistě chápete. Pokud byste potřebovala, zajistíme vám pomoc. Můžete kdykoliv zavolat na toto číslo,“ řekl Sjöberg a přisunul k ní vizitku. „Také se postarám, aby sem někdo přišel, někdo, s kým si budete moct promluvit. Pokuste se ale požádat nějakého přítele, kamarádku nebo příbuzného, aby k vám přišel a byl vám oporou.“ Vizitka za sebou na zaprášené desce stolu zanechala dlouhou stopu. Parťáci v kuchyni vybuchli společně v smích. Žena otočila hlavu a roztržitě jejich směrem pohlédla. Sjöberg a Hamád se naráz zvedli z pohovky. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189311
„Tak se tedy uvidíme zítra odpoledne,“ řekl Sjöberg. „Někdy mezi pátou a šestou. Opravdu je nám velmi líto, co se stalo.“ Doufal, že Leně Johanssonové také. Bylo skoro deset, když se Petra vrátila na policejní stanici.
Sandén, ona sama a několik navíc povolaných policistů obcházelo oblast kolem Vitabergsparken, ale pokud jí bylo známo, nikdo z nich žádné zajímavé informace nezískal. Patolog Kaj Zetterström se ozval a odhadoval, že smrt nastala někdy mezi pátečním večerem a sobotním ránem. Petra strnula, když se to dozvěděla. Mělo to miminko ležet venku v zimě víc než čtyřiadvacet hodin, než se mu dostalo péče? V parku v centru Stockholmu, aniž si ho kdokoliv všiml? Musel přestat křičet, než nastalo ráno. Protože určitě křičel. Lékaři v Karolínské nemocnici u chlapce neshledali žádné poranění krom toho, že byl samozřejmě podchlazený a dehydrovaný. Navíc měl těžkou infekci v krku. Podle toho, co řekli, když s nimi mluvila naposledy, už by mnoho dalších hodin nepřežil. Nyní byla ale situace stabilizovaná. Věřili, že přežije bez následků, i když nemohli nic zaručit. Stále ještě se nikdo neozval. Nikdo nepohřešoval malého chlapce a jeho matku. Nebo jestli to nebyla chůva. Bylo hrozivé, že někdo mohl být ve městě uprostřed všech těch lidí tak izolovaný. Tak osamocený v té velké pospolitosti. Hledání svědků se zjednodušilo, když dostali přibližné časové rozmezí, se kterým mohli pracovat, ale vzdor tomu nikdo, s kým dosud mluvili, nic neviděl ani neslyšel. Ještě jednou navštívila tu neobyčejně příjemnou a nápomocnou Ester Jensenovou ze Stora Mejtens Gränd. Bydlela nedaleko místa nálezu a během pátečního večera a noci na sobotu byla doma, ale ani ona si ničeho nevšimla. Měli před sebou těžkou a náročnou práci. Vitabergsparken obklopovalo mnoho obytných domů. Stačili obejít pouze zlomek a už byli nuceni práci pro ten den přerušit. Petra poslala domů policisty, kteří vlastně měli mít volný víkend, i čím 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189311
dál unavenějšího Sandéna. Podezírala ho, že i minulé noci šel spát pozdě, ale nijak si nestěžoval. Ve všech místnostech podél studeně osvětlené chodby bylo zhasnuto krom u Einara Erikssona, kde planula pochodeň usilovné práce, pomyslela si ironicky. Einar nebyl z těch, kdo by se zbytečně namáhali, ale udělal, co mu bylo uloženo, a navíc docela dobře, i když málokdy bez jisté nevole. Když míjela jeho místnost, na okamžik zaváhala, ale pak se přece jen zastavila. Zlehka zaklepala na otevřené dveře a vstoupila. Eriksson nevzhlédl a dál zíral na obrazovku před sebou. „Máš tu moc velkou tmu,“ řekla se starostí v hlase, kterou necítila. „Zkazíš si oči.“ Cosi nesrozumitelného zabručel, stále aniž na ni pohlédl. Místnost zatuchle páchla a Petra si to podvědomě spojovala s neoholeným strništěm. „Máš něco?“ pokračovala. „Mám tučný seznam dříve trestaných pasažérů na tom trajektu. Ale žádní vrazi. Žádné pohřešované kojence jsem ale nenašel, jestli to je to, co tě zajímá. Ani pohřešované matky kojenců nebo chůvy. Ale můžu ti říct, že kočárek je značky Emmaljunga, model z roku 2003.“ „Takže trojka,“ řekla Petra zamyšleně a zrovna chtěla něco dodat, když jí zazvonil mobil. Vyndala ho z kapsy a konstatovala, že to pravděpodobně bude Sjöberg, jako většinou, když se na displeji objevilo skryté číslo. „A tady máš seznam míst, kde se ve Stockholmu prodávají,“ pokračoval Eriksson, viditelně nezaujatý zvoněním. „Nové i použité. A tady máš seznam dětských zdravotních středisek v oblasti. Víc pro tebe zatím nemám,“ dodal na závěr a vrátil se k vyhledávání v počítači. Petra si nebyla jistá, jestli jí za celý hovor jedinkrát pohlédl do očí. Vlastně by chtěla říct něco v tom smyslu, jak si jeho práce cení, ale místo toho sebrala seznamy a odešla z místnosti, aby přijala telefonní hovor. 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189311