podezřelého nezatkli. Máte ponětí, kdo mohl něco takového Jennifer udělat?“ „Ne,“ odpověděla matka, stále stejně otupěle. „Musíte se zeptat Elise.“ „Elise?“ „Mé druhé holky. Ale zrovna není doma.“ „Je vás v rodině ještě víc?“ „Ne, jen my tři.“ „Máte nějakého přítele nebo příbuzného, kterého byste mohla požádat, aby sem přišel?“ Z kuchyně se ozval smích a povyk. Odklepla do plechovky dlouhý komínek popela. „Chceme vám dát trochu času, abyste tu tragickou záležitost mohla vstřebat,“ řekl Sjöberg. „Ale potřebovali bychom mluvit s vámi i s Elise.“ „Ano?“ „Nejlépe co nejdřív. Můžeme sem přijít zítra odpoledne?“ „To můžete. Ale nevím, jestli Elise bude doma.“ „Rád bych, abyste se o to postarala. A bylo by také dobré, abyste byla zcela střízlivá.“ Sjöberg se styděl, když to říkal; nechtěl jí vyhrožovat, ale byl nucen pokračovat. „Jinak bychom vás museli nechat předvést k výslechu, a toho byste jistě chtěla být ušetřena, ne?“ Lena Johanssonová v odpověď cosi nesrozumitelného zamumlala a pohledem spočinula v neznámém bodě na zažloutlé zdi za nimi. „Je nám to všechno velmi líto, jak jistě chápete. Pokud byste potřebovala, zajistíme vám pomoc. Můžete kdykoliv zavolat na toto číslo,“ řekl Sjöberg a přisunul k ní vizitku. „Také se postarám, aby sem někdo přišel, někdo, s kým si budete moct promluvit. Pokuste se ale požádat nějakého přítele, kamarádku nebo příbuzného, aby k vám přišel a byl vám oporou.“ Vizitka za sebou na zaprášené desce stolu zanechala dlouhou stopu. Parťáci v kuchyni vybuchli společně v smích. Žena otočila hlavu a roztržitě jejich směrem pohlédla. Sjöberg a Hamád se naráz zvedli z pohovky. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189311