pokus ve snaze zdolat jejich poslední bašty mlčení. S hodinkami v rukou jsem viděla, jak uběhlo pět minut bez jediného slova. Ve chvíli, kdy jsme byli všichni na vrcholu utrpení, jsem nabrala nový vítr do plachet a znovu jsem spustila: „Taky tam máme červené pivo, jmenuje se Rodenbach a říká se mu vinné pivo.“ Hned se jim dýchalo volněji. Nakonec jsem zadoufala, že mě budou brát jako opravdovou přednášející a budou mi klást otázky. Když nás Rinri zavolal ke stolu, oddechla jsem si úlevou. Posadili jsme se podél zdi, já uprostřed, a najednou jsem si všimla, že pro pána domu už nezbylo místo. „Zapomněl jsi pro sebe prostřít,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Ne.“ Okamžitě zmizel v kuchyni, a já jsem nebyla o nic moudřejší. Vrátil se s podnosem plným úžasných lahůdek a položil ho před nás – smažené pampeliš kové placičky, buvolí tráva neboli listy šiso, plněné lotosovými kořeny, boby naložené s cedráty, smažení trpasličí krabi, kteří se chroupou celí. Poté, co každému z nás nalil trochu vlažného saké, se vytratil a zavřel za sebou kuchyňské dveře. V tu chvíli mi všechno došlo – jedinou hostitelkou během této večeře budu já. Rinri zůstane uzavřený v klauzuře jako japonská manželka, na místě vyhrazeném otrokům. Zjevně jsem byla jediná, koho to překvapovalo, pokud ovšem hostům nebránila v projevování údivu jejich zdvořilost. Vybranosti
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189219
jídel vzdával hold lichotivý šepot. Doufala jsem, že ta vynikající krmě aspoň hostům rozváže jazyk. Nic podobného se však nestalo. Každý chod debužírovali za nábožného ticha. Takový přístup jsem schvalovala. Nucení se do hovoru ve chvíli, kdy si člověk pochutnává na kulinářských zázracích, jsem vždy považovala za pobuřující. Pomyšlení, že mě Rinri nakonec vlastně zachránil, mě přimělo, abych se soustředila na jídlo a beze slova si dávala do nosu. Po zážitku lukulské extáze jsem si všimla, že se na mě moji spolustolovníci zahleděli tak trochu káravě, v očích otázku – jako by nechápali, proč už si jich nehledím. Rozhodla jsem se, že ve věci udržování hovoru budu stávkovat. Jestli chtějí mluvit, ať si mluví! Po přednášce o belgických pivech jsem měla nepopiratelný nárok na odpočinek a na jídlo. Svou řečnickou zástěru už jsem odložila. Znovu se objevil Rinri, posbíral prázdné nádobí a každému přinesl lakovou misku s orchidejovým vývarem. Vroucně jsem mu k jeho mistrovskému dílu poblahopřála. Nikdo z pozvaných nezapochyboval, že se můj chlapec zhostil role japonské manželky, proto se všichni spokojili jen slovem uznání. Otrok skromně klopil zrak a poté se bez jediného slova běžel zavřít do svého podzemního žaláře. Vývar z orchidejí byl úchvatný a zároveň chuťově bezvýrazný. Po rozjímání už nic podnětného nepřišlo. Mlčení se stalo tíživým. A v tom okamžiku mi Hara řekl něco naprosto neuvěřitelného:
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189219
„Takže jste skončila u vinného piva.“ Má lžíce na cestě k ústům znehybněla a konečně mi to secvaklo – tímto mi bylo oficiálně dáno na vědomí, že mám pokračovat v přednášce. Přesněji řečeno bylo rozhodnuto, že pro ten večer jsem udržovatelkou konverzace já. Vedení konverzace, to neuvěřitelné zaměstnání, vynalezli Japonci. Vypozorovali, že nezáživná povinnost řečnit u jídla je neštěstím společného stolování. Ve středověku během císařských banketů všichni mlčeli, to bylo dobré. V devatenáctém století objevovali Japonci zvyklosti západní civilizace a distingovaní lidé u stolu začali mluvit. Vzápětí však také zjistili, že tohle úsilí, jež v určité době náleželo gejšám, je pořádná otrava. Gejš bylo zakrátko čím dál méně a japonská důmyslnost si našla řešení vytvořením zaměstnání udržovatele konverzace. Ten před každou misí obdrží podklady obsahující zasedací pořádek a údaje o totožnosti spolustolovníků. Přísluší mu informovat se o každém v mezích slušnosti. Při jídle krouží vybavený mikrofonem kolem hodujících a říká: „Zde přítomný pan Tošiba, ředitel známé společnosti, by pravděpodobně řekl panu Sató, který s ním na střední škole studoval ve stejném ročníku, že se od té doby skoro nezměnil. Pan Sató by mu odpověděl, že je ve formě hlavně zásluhou intenzivního provozování golfu, jak to uvedl minulý měsíc v tokijském deníku Mainiči šinbun, kde vykonává funkci šéfredaktora…“ Tenhle jistě nezáživný blábol, i když o nic nudnější než hovor vedený v průběhu našich jídel na Západě, má nespornou výhodu v tom, že umožňuje
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189219