po občanské válce byla potlačena nekomunistická opozice v sovětech, v průběhu 20. let pak několik opozičních frakcí uvnitř vládnoucí strany. Příslušnost k opozici se trestala nejen po stranické linii, ale stále častěji také po linii státní moci: izolací, vyhnanstvím, vězněním. Po jistou dobu měli opozičníci možnost „pokání“ a návratu do strany. Tato praxe však skončila v roce 1934. Od začátku druhé revoluce represe postihovaly nejen opozici, ale třeba i pouhé vyjádření odmítavého či koncepčně odlišného názoru, a to dokonce na půdě vrcholných stranických orgánů. Rozšířila se úloha předběžné cenzury, která postupně vyloučila publikování „nemarxistických“ nebo „nestranických (nestalinských)“ názorů, ale také autocenzury. Režim také prudce omezil množství a směry toků zvláště nevhodných informací. „Nežádoucí“ informace byly jako tajné či přísně tajné sdělovány jen úzké vrstvě povolaných, a to ještě selektivně, podle toho, co tito potřebovali vědět ke své práci. Celý obraz, skutečnost a souvislosti znali jen členové politbyra. Souvislost mezi stalinskou „socialistickou výstavbou“ a modernizací a přeměnou hromadných represí na jeden z klíčových prvků politického a sociálního systému byla charakteristická pro přeměnu oligarchického autoritativního systému v totalitární – v systém vlády jednoho člověka.13
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189192