Ne, takové věci jako královská koruna mají na většinu chytrých lidí velmi nedobrý vliv. Nejlepší je nechat vládu na lidech, jejichž obočí se spojí nad kořenem nosu pokaždé, když se pokusí myslet. Je to komické, ale většinou vládnou mnohem líp. Potom dodala: „To si musí vyřídit lidé sami mezi sebou. To je přece známá věc.“ Cítila, že jeden z největších jelenů na ni upírá obzvláště pochybovačný pohled. „No dobrá, tak starého krále zabil,“ připustila. „Tak to přece chodí, ne? I v přírodě to tak chodí. Vy o tom víte svoje. Boj o přežití, zachování druhu a všechny ty věci. Vy asi nebudete vědět, co je to král, co? Ledaže byste si mysleli, že je to nějaký druh králíka.“ Zabubnovala si prsty na kolena. „Starý král se s vámi přece nijak zvlášM nekamarádil, pokud si vzpomínám? Co všechny ty hony a štvanice?“ Zavrtávalo se do ní víc než tři sta párů očí. „Pro mě za mě si na mě všichni zírejte, stejně vám to nepomůže,“ pokoušela se dál. „Copak se můžu začít handrkovat s nějakým králem jenom proto, že se vám zrovna nelíbí? Kam by to vedlo? To není, jako kdyby se pokusil něco udělat mně osobně.“ Marně se pokusila vyhnout pohledu jedné silně šilhavé lasičky. „Dobrá, je to sobecké,“ připustila. „Ale takové už to je, když je člověk čarodějkou. Tak vám přeju hezký den.“ Zvedla se, s dupáním vešla do chalupy a pokusila se za sebou bouchnout dveřmi. Jednou nebo dvakrát se jí zadrhly a to pokazilo celý efekt. Když zavřela, zatáhla záclonky, sedla si do houpací židle a začala se zuřivě houpat. „V tom to všechno je,“ přesvědčovala sama sebe, „nemůžu se do toho plést. V tom to všechno je.“ * * * 397
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189123
Malá karavana drkotala po nerovné cestě k dalšímu městečku, jehož jméno si společnost nepamatovala a až z něj odjede, zase ho okamžitě zapomene. Zimní slunce viselo nízko nad vlhkými zelnými poli Sto Lat, které halila řídká mlha. Naprosté ticho ještě násobilo skřípění vozových kol. Mášrecht seděl a krátké nohy přehozené přes okraj posledního vozu se mu kývaly. Dělal, co dovedl. Vínozpěv ponechal Tomjanovo vzdělání v jeho rukou. „Určitě jsi v tom mnohem lepší než já,“ řekl Mášrechtovi. „A kromě toho, máš tu výhodu, že mu to můžeš vykládat hezky z očí do očí.“ Jenže ono to nějak nefungovalo. „Jablko,“ opakoval a zamával ovocem ve vzduchu. Tomjan se na něj zářivě usmál. Byly mu už skoro tři roky a neřekl jediné slovo, kterému by někdo rozuměl. Mášrecht začínal v duchu chovat určitá černá podezření, která se týkala čarodějek. „Ale vypadá velice chytře,“ řekla paní Vínozpěvová, která seděla uvnitř ve voze a spravovala kroužkovou košili. „Pozná všechny věci. Rozumí všemu, co se mu řekne, a udělá, o co ho požádáš. Tak bych si přála, abys mluvil, broučku!“ řekla něžně a pohladila chlapce po tvářičce. Mášrecht podal jablko Tomjanovi a ten si ho s vážnou tváří vzal. „Tak si myslím, že vás ty čarodějky podvedly, paní,“ zabručel trpaslík. „Víte, co se říká, podstrčené děti a tak dál. Kdysi bývaly takové věci na denním pořádku. Moje prapraprababička vyprávěla, že se to jednou stalo i u nás v rodině. Víly tenkrát vyměnily lidské a trpasličí dítě. Vůbec nikdo si ničeho nevšiml, dokud ten malý nezačal narážet hlavou do různých věcí, a říká se, že –“ „Říká se, že tohle jablko je jako svět. Tak sladké. Neb, říkám já, jak lidské srdce. Tak rudé navrch a přec, uvnitř často nečekán, skrývá se červ, hniloba a kaz. 398
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189123
Jakkoliv krásné bývá napohled, kousnutí odhalí, že zkažené je veskrze.“ Oba najednou se vyděšeně otočili a upřeli pohledy na Tomjana, který na ně přátelsky kývl a dál ohryzával své jablko. „To je role Červa z Tyrana,“ zašeptal Mášrecht. Řeč, kterou tak dokonale ovládal, ho na chvíli opustila. „No, aM se propadnu,“ prohlásil. „Ale on mluvil jako –“ „To musím říct Vínozpěvovi,“ seskočil z vozu a rozběhl se po zamrzlých loužích k čelu karavany, kde kráčel herec-principál a tiše si pro sebe pískal. „Tak co, b’zugdo-hiaro*,“ zavolal na trpaslíka vesele. „Okamžitě pojW se mnou! On mluví!“ „Mluví?“ Mášrecht netrpělivě poskakoval. „On recituje!“ vykřikl. „Tak pojW přece. Mluví úplně jako –“ „Já?“ řekl Vínozpěv o pět minut později, když zastavili ve skupině holých stromů u cesty. „Vážně takhle mluvím já?“ „Přesně tak!“ odpověděli mu členové společnosti sborem. Mladý Willikins, který se specializoval na ženské role, opatrně strčil do Tomjana stojícího uprostřed hloučku na převráceném sudu. „Hele, hošku, a znáš mou řeč z Jak se vám šklíbí?“ zeptal se. Tomjan přikývl. „Ne každý, kdo pod kamenem leží, je mrtev. Však stačilo by, aby SmrM jen zdáli zaslechl –“ Naslouchali v užaslém tichu a kolem nich se po zelných polích tiše valila řídká mlha a z nebe na ně shlížel rudý sluneční kotouč. Když chlapec skončil, koulely se Mášrechtovi po tvářích horké slzy. *
Pozn. autora: V trpasličtině je to smrtelná urážka, kterou tady Vínozpěv použil jako přátelskou zdrobnělinu k oslovení. V překladu znamená „zahradní ozdoba“.
399
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189123