Ve Vídni zavádíme mnoho hygienických pravidel, jejichž cílem je choroby šířené toulavými, opuštěnými nebo za nedbanými zvířaty omezit.“ „Mluvíte o domácích zvířatech. Ale co ta divoká?“ Hildenberg se zamračil a snažil se odhadnout, kam otázka míří. „Naši myslivci se v lesích starají o pořádek, odstraňují nemocná zvířata a lidem zajišťují bezpečnost.“ „Takže pokud spáchá zločin zvíře, je vinen člověk, který jej neuhlídal?“ Borys položil šálek na vedlejší židli, postavil se a ve výšce nad klobouky dam se rozhlédl. Radní Milczanowski sedící v jedné z předních řad si přehodil nohu přes nohu a zadíval se na profesora Hildenberga. „Útok zvířete nemůžeme nazývat zločinem,“ řekl klidně Rakušan. „Už starověké zákony trestaly majitele, jejichž zvířata někomu způsobila škodu. A totéž najdeme i v dnešním zákonodárství. Hloupým zvířatům nemůžeme přisuzovat lidské vlastnosti, inteligenci, natožpak schopnost rozlišit dobro od zla. Zvíře se řídí instinkty, ne zákony.“ „Mýlíte se, pane profesore.“ Milczanowski se naklonil dopředu a jeho černé vlasy už zmizely Borysovi z výhledu. „Zvířata se řídí zákony stejně jako lidé. Na rozdíl od našich pravidel nejsou ty jejich výtvorem křehké představivosti a chabého rozumu, ale do jejich duší byly zapsány rukou přírody. To, co nazýváte instinkty, jsou jen nejstarší zákony přírody.“ Hildenberg se opřel svýma mohutnýma rukama o dřevěný pult a upřel zrak na tazatele. „Zákony absurdní, bez jakýchkoli hodnot svědčících o lidskosti.“
9
8
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189025
• 4 • „To, co my nazýváme zločinem,“ pokračoval Milczanowski, „je pro zvířata naplněním prastarých přírodních zákonů. Lovec zabíjí, aby přežil. Ale existují případy, kdy zvíře toto pravidlo porušilo. Lovím od sedmi let a ujišťuji vás, že už jsem toho v lese viděl hodně. Víte, co se říká o smrti Izaaka Stezla? Něco ho roztrhalo, ale…“ V sále to zahučelo. Anzelm Ochmański sedící vedle Milczanowského ho chytil za rukáv a starosta Ładyżyński se zvedl a snažil se překřičet ženy, které hlasitě projevovaly své rozhořčení. Pravidelní čtenáři sedící v řadách před Borysem vstali a zaclonili mu výhled na dění u řečnického pultu. Kdosi odešel ze sálu a prudce zabouchl dveře. Doktor Zaleski se postavil k pultu a snažil se něco říct, ale nikdo ho neposlouchal. Přednáška v městské čítárně byla předčasně ukončena. Ludwik Witchenbacher uchopil svou oblíbenou dýmku s kostěným náustkem. Měl ve své sbírce několik dýmek z hrušňového, višňového i třešňového dřeva, a dokonce jednu maďarskou ze sepiolitu, tedy z takzvané mořské pěny, ale tato dýmka vyrobená z kořene vřesovce měla nejlepší aroma a nepálila do ruky. Dokonale se hodila k tabáku s příchutí vanilky vhodnému pro zahoření dýmky a vytvoření jednolité černé usazeniny z ohořelého dřeva a spáleného tabáku, která bude už navždy vydávat sladkou vůni tohoto koření. Nacpal do ní tabák, vespod jen zlehka a s přibývajícími vrstvami tlačil na pěchovadlo stále silněji. Škrtl sirkou o desku stolu a náustkem natáhl vzduch. Potahoval jemně, znovu a znovu, dokud v ústech nepocítil chuť vanilky. Vždy mu vyhovovaly aromatické tabáky, v zásuvce psacího stolu měl druhy s příchutí slivovice a koňaku, ale tato byla jeho nejoblíbenější.
9
9
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189025
Uvelebil se pohodlně na židli, nohy natáhl před sebe na taburet a zavřel oči. Jeho manželka Eleonora seděla zavřená v ložnici, plakala a proklínala jeho, deštěm rozmoklé haličské městečko a černovlasou dívku z domu na konci židovské čtvrti. Nějaká dobrá duše jí už určitě prozradila, kde před dvěma dny byl, nebo sokyni možná intuitivně vycítila sama podle cizího pachu jeho těla, zasněného pohledu a neobvyklé zádumčivosti. A teď plakala za zavřenými dveřmi, zatímco on seděl v kuchyni a pozoroval jejich služku Olgu, která se po práci chystala k odchodu. Zase byla bosa, ale tentokrát na to nijak nereagoval. Žena s kulatým obličejem a velkýma baculatýma rukama přišla do městečka z vesnice v údolí Oslavy. Jednoho dne opustila chatrč, kde bydlela s rodiči, prarodiči a několika sourozenci a v zimě také s voly, ovcemi a kozou, a vydala se na sever hledat lepší život do městečka pod kopcem nazývaným Aptekarka. Pokaždé ji pokáral, když si všiml, že po domě chodí bez bot. Byla to připomínka doby, kdy od jara až do začátku zimy chodila bosa, dokonce i do kostela. Teprve před jeho prahem si obouvala černé kotníkové boty a při odchodu si je zase zouvala. Nechuť k nošení obuvi v uzavřených prostorech nebyla její jedinou výstředností. Olga si nemohla zvyknout na vanu, ve které tady musela prát, stýskalo se jí po hranatých neckách, kam dala prádlo, zasypala ho popelem, zalila vařící vodou a pak ho sušila na vyhřátých kamenech. Olga odložila umyté nádobí, vzala koště a s vervou se pustila do zametání. Když chtěla vymést kout u kredence, nechtěně strčila do taburetu, na kterém měl položené nohy. „Olgo, běžte domů,“ vytáhl dýmku z úst. Obvykle by na ni v takové situaci zařval a možná dokonce vztáhl ruku,
1
0
0
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189025