Ve Vídni zavádíme mnoho hygienických pravidel, jejichž cílem je choroby šířené toulavými, opuštěnými nebo za nedbanými zvířaty omezit.“ „Mluvíte o domácích zvířatech. Ale co ta divoká?“ Hildenberg se zamračil a snažil se odhadnout, kam otázka míří. „Naši myslivci se v lesích starají o pořádek, odstraňují nemocná zvířata a lidem zajišťují bezpečnost.“ „Takže pokud spáchá zločin zvíře, je vinen člověk, který jej neuhlídal?“ Borys položil šálek na vedlejší židli, postavil se a ve výšce nad klobouky dam se rozhlédl. Radní Milczanowski sedící v jedné z předních řad si přehodil nohu přes nohu a zadíval se na profesora Hildenberga. „Útok zvířete nemůžeme nazývat zločinem,“ řekl klidně Rakušan. „Už starověké zákony trestaly majitele, jejichž zvířata někomu způsobila škodu. A totéž najdeme i v dnešním zákonodárství. Hloupým zvířatům nemůžeme přisuzovat lidské vlastnosti, inteligenci, natožpak schopnost rozlišit dobro od zla. Zvíře se řídí instinkty, ne zákony.“ „Mýlíte se, pane profesore.“ Milczanowski se naklonil dopředu a jeho černé vlasy už zmizely Borysovi z výhledu. „Zvířata se řídí zákony stejně jako lidé. Na rozdíl od našich pravidel nejsou ty jejich výtvorem křehké představivosti a chabého rozumu, ale do jejich duší byly zapsány rukou přírody. To, co nazýváte instinkty, jsou jen nejstarší zákony přírody.“ Hildenberg se opřel svýma mohutnýma rukama o dřevěný pult a upřel zrak na tazatele. „Zákony absurdní, bez jakýchkoli hodnot svědčících o lidskosti.“
9
8
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189025