odbor v popisu práce – něco se stavebním povolením, schvalováním územního plánu a tak nějak. Ale jestli nějaký jeho člen měl zájem „vyčistit“ Gibley Mansion, než se na jeho místě postaví garáže, pak by dávalo smysl, že stejná osoba možná chtěla zajistit, aby i kino bylo před otevřením „čisté“. Takže možná to záhadné vedení, o kterém Mina pořád mluvila, skutečně existuje. Dorazil jsem na konec bloku, obrátil se o sto osmdesát stupňů a jel jsem stejnou cestou zpátky. Tentokrát jsem si všiml otevřeného prostranství za kinem, kde kdysi zřejmě stávala nějaká budova. Uprostřed hromad sutě nahodile parkovalo půl tuctu aut. Ale všechna stála čelem k drátěnému plotu mezi prázdným prostranstvím a zadním traktem kina. A jedno z nich, i když jsem to v ubývajícím světle nedokázal říct s jistotou, bylo podle mě Minino otlučené malibu. Zařadil jsem zpátečku a zacouval na provizorní parkoviště. Skřípal jsem zuby, když můj milovaný dodge rachotil a nadskakoval po hrbolatém povrchu. Zaparkoval jsem vedle haldy cihel, strčil navštívenku od Miny do kapsy, vytáhl z přihrádky mobil a vystoupil jsem z auta. Bouchnutí dveří se v okolním tichu rozlehlo jako rána z děla. Dokonce i křupání kamínků pod nohama znělo šíleně hlasitě. Co blázníš, Wille? Sem bys neměl chodit. Můj zdravý rozum se rozhodl, že se přece jen ozve – pozdě jako vždycky. Co kdybys byl chvíli zticha? Jen zjistím, jestli jsem vůbec na správném místě. Kličkoval jsem mezi auty a každou chvíli čekal, že na mě někdo vyskočí ze tmy, až jsem konečně dorazil k tomu, které podle mě patřilo Mině. Nakoukl jsem dovnitř a na podlaze pod sedadlem pro spolucestujícího jsem uviděl obaly od jídla z fastfoodu a odpadky a na přístrojové desce samolepky zombíků, přesně jak jsem si pamatoval. Určitě šlo o její auto. Byl jsem na správném místě. Ale co te? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189002
„Haló?“ zavolal jsem tiše a okamžitě si za to vynadal. Všichni vědí, že tohle je jistý způsob, jak ze sebe udělat snadný cíl. Navíc, kdyby to byl hororový film a já se zeptal: „Je tu někdo?“ byl bych už mrtvý. Zatímco bych sebou zmítal a ječel, nějaká stvůra s pařáty by mě vtáhla pod jedno z aut. Napadlo mě, že bych mohl, teoreticky, počkat přímo tady. Bez aut přece neodjedou. Ale připadalo mi to neuctivé, skoro jako bych jejich pozvání na schůzku odmítl. To není dobrá taktika vůči lidem, ze kterých, jak doufáte, vytáhnete nějaké informace. Vydal jsem se k plotu a našel místo, kde někdo přeštípl dráty. Čerstvě obnažený kov se leskl v oslňujícím bezpečnostním světle umístěném na střeše kina. Roztáhl jsem otvor a proklouzl jím do oploceného areálu. Kdysi byl pravděpodobně součástí hotelu. Budu se muset začít víc soustředit a ne jen hledat známky po lidech z tohohle světa. Kino nevypadalo zezadu nijak vábně. Byla to prostě nízká, zchátralá budova, u níž stály dva velkoobjemové kontejnery. Rozhodně na mě nekřičela: „Nejstrašidelnější místo ve městě!“ Bezpečnostní světlo na střeše mířilo na jediné dveře, které nebyly zazděné nebo zatlučené prkny. Byly ze zrezivělého plechu, z něhož se odlupovaly kusy zelené barvy, a vypadaly, že od nich chytíte tetanus už jen tím, že se na ně podíváte, natož když se jich opravdu dotknete. Klika chyběla; na jejím původním místě zůstal v plechu rozeklaný otvor s ostrými hranami. Dveře byly kousek pootevřené a zaklíněné cihlou. A přesto v budově panovalo naprosté ticho. Sakra. Co když je to past? Nebo test? Nebo něco stejně nepříjemného jako jedna z těch dvou možností? Mina řekla, že se se mnou chtějí setkat, aby zjistili, co umím. Začínalo se mě zmocňovat podezření, že nepůjde ani tak o běžný rozhovor, jak jsem předpokládal, jako spíš o drsnou zkoušku přežití. Na druhou stranu všichni ti lidé, kterým patřila zaparkovaná auta, museli být přece někde poblíž. Možná jsou už uvnitř. Určitě nešlo o absolventy kurzů společenského chování, jak jsem 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189002
opět vyvodil z Mininých informací, a tak jsem si dokázal jen stěží představit, že nechají stát někoho venku jen proto, aby mě přivítal. Prostě se otoč a je domů, přikazoval mu zdravý rozum. A zjistíš cokoli, určitě to nestojí za oživlou noční můru v téhle budově. A pak co? Navždycky ztratit jejich stopu? Promarnit šanci setkat se s lidmi, jako jsem já? Nikdy se nedozvědět, jestli Mina mluvila o mém tátovi? Nebyl jsem si jistý, jestli jsem ochotný vzdát se některé z těch odpovědí jen proto, že se bojím. A měl jsem ke strachu důvod. Duchové v téhle budově mě mohli zabít. Jiné lidi, kteří nebyli médii, zabili. Takže je to nebezpečné. Moc nebezpečné. Ale možná jde právě o tohle. Je to test. Aby zjistili, jestli za to stojím. Nechali… ne, přiměli Minu, aby zkusila dostat paní Ruizovou sama. Takže jestli je to pravda, pak bych se ani nedivil, kdyby přichystali nějakou zkoušku i pro mě. Stál jsem tam, pět metrů od vchodu do kina, a snažil se vyhodnotit situaci. V kapse džínů mám Minin disruptor, pokud dokážu zjistit, jak ho použít. Je na něm několik tlačítek, ale i když jsem se na parkovišti před bistrem už dvakrát pokusil vyvolat ten modrý paprsek, zatím jsem nepřišel na správnou kombinaci. Taky mám mobil. A kdyby se situace fakt zkomplikovala, můžu přivolat Alonu. Bude zuřit, ještě víc než předtím, ale bude muset přijít, když ji zavolám. Tak ten systém funguje. Jenže pomáhat mi nemusí a já na základě její předchozí nálady usoudil, že mi ani nepomůže. Navíc, kdo ví, jak by Mina nebo kdokoli z těch ostatních lidí zareagovali na její příchod? Stísněně jsem přenesl váhu z nohy na nohu a srdce mi bušilo jako splašené. A najednou jsem to ucítil – měl jsem dojem, že mě někdo sleduje. Rozhlédl jsem se, ale pořád jsem nikoho neviděl. Ne že by to nutně něco znamenalo. Ve tmě se nacházely desítky úkrytů, navíc 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189002