98/
mládí. Usmál se. „Určitě tam bude místo i pro jednoho navíc. Pojďte, dáme si kávu a vysvětlím vám, do čeho se chcete pustit. Už jste někdy hrozny sklízela?“ „Mockrát. Ve Státech. A v Austrálii, kde jsem vinařství studovala.“ Měla na sobě džíny zastrčené do holínek a přes ramena tašku, která zřejmě pocházela z armádního výprodeje. „Dobře, Jacqueline. Já bych vás mohl vyzvednout tady v café až v jedenáct, ale možná byste se stejně chtěla předtím převléct do pracovního. Anebo bych vás svěřil svému komunistickému příteli Montsourisovi, zarputilému revolucionáři, který lituje, že Stalin už není mezi námi. Ten pojede k Joeovi už dřív a určitě vás rád vezme s sebou.“ Fauquetovo café už bylo plné obvyklých hostů, prodavačů ze stánků, kteří si zaskočili na kávu, než se zase vrátí na trh. Fauquet, elegantní v bílé zástěře a s bílým čepcem, vyšel zpoza pozinkovaného barového pultu a kráčel Brunovi vstříc, aby mu potřásl rukou a informoval ho, že poslední várka croissantů je ještě pořád horká, protože je právě vytáhl z trouby. „Dneska ne, mon vieux. Jen jednu rychlou kávu. Musím si nechat v žaludku místo na hostinu u Joea.“ Bruno se vydal podél barového pultu, potřásal si rukou se stálými hosty a představoval všem Jacqueline jako stagiaire z Hubertovy cave. Muži ji zdravili a s neohrabanou galantností se ukláněli, když jí potřásali rukou. Pierrot jí okamžitě objednal petit blanc a Pascal jí nabídl café crème. Fauquet smekl šéfovskou čepici a Montsouris utřel papírovým ubrouskem sedátko, na které se mladá dáma měla posadit uprostřed půlkruhu obdivovatelů. Jacqueline se se smíchem usadila a přátelsky konverzovala, ale Bruno si nemohl nevšimnout, že se co chvíli dívá oknem ven na náměstí. Když sledoval její pohled, uviděl, že se u Alphonsova stánku objevil Max. Jacqueline sklouzla z židličky a chystala se odejít. Pak Bruno uviděl Dominique, jak přechází od otcova stánku k Maxovi, objímá ho a odvádí stranou za jeden ze sloupů podpírajících Mairie, jako by mu nutně potřebovala něco důvěrně říct. Zřejmě něco o tom ohni, napadlo Bruna. Nebo o té demonstraci. Každopádně litoval, že
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188963
99/
to neslyší. Jacqueline se zase posadila. Možná se právě zrodila milenecká hádka. Bruno sledoval, jak zkušeně to Jacqueline navlékla, aby se opět stala středem pozornosti mužů kolem baru. „Slyšela jsem, že dneska je ten den, kdy Joe sklízí hrozny a vaří cassoulet,“ nadhodila. „Chcete říct den, kdy my sbíráme jeho hrozny,“ mrmlal Pierrot. „Joe je vyčůranej parchant, všechny nás naverbuje, abychom mu sklidili jeho hrozny, a on sám si zůstane doma a vaří.“ „Ty si nemáš na co stěžovat, Pierrote,“ uculil se Fauquet a mrkl na Jacqueline. „Ty aspoň – na rozdíl od nás – to Joeovo víno piješ.“ „Neměli bychom mu křivdit,“ ozval se Bruno. „Všichni používáme Joeovo víno na vin de noix a na eau de vie. Co bychom si bez něj počali?“ Bruno si už zvykl na přátelské vtipy, které si pravidelně vysloužil za obhajobu Joea, svého předchůdce ve funkci náčelníka městské policie St Denis. Joeova vinice vklíněná mezi hřiště ragby a tenisový klub byla malá a se špatně propustnou zemí. Byl to ale první kus země, který kdy Joe vlastnil, a Bruno si uvědomoval, že jeho víno nebylo o nic horší než pinard, který dostával pít jako mladý rekrut francouzské armády. Litr trpkého červeného vína denně fasoval každý voják během francouzské historie, ať už na tom tricolore byla právě dobře nebo špatně. „Bruno, nebuď naivní,“ řekl Montsouris, radní za komunistickou stranu, velký a urostlý železničář. „Joe se o ten pozemek stará jen proto, aby nakonec dostal od ragbyového klubu víc peněz, až budete chtít druhé hřiště. Když bude tvrdit, že to je vinice, může si za to napočítat víc, i když to víno není k pití.“ „A tady máme další návštěvu ze Severní Ameriky, pan Bondino,“ oznámil všem Bruno, když Američan obtížen taškami s nákupem vešel do baru. Bondino zahlédl Jacqueline a zarazil se. Dívka si ho chladně změřila, pak se ale náhle usmála, jako kdyby ho poznala. Potřásla si s Bondinem rukou, vyměnili si několik rychlých vět americkou angličtinou, jimž Bruno s omezenou znalostí angličtiny nerozuměl; rozeznal jen slova „víno“ a „Bondino“, takže Jacqueline zřejmě znala jeho jméno a firmu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188963
100/
Bruno se ode dveří ještě na rozloučenou usmál na přátele. Když vyšel na náměstí, pobaveně sledoval, jak Montsourisova choť svým typickým rázným krokem míří do café, kde právě její manžel flirtoval s Jacqueline. Madame Montsourisová, mnohem rigidnější vyznavačka komunistické víry než její manžel, zastávala neméně rigidní názory na manželskou věrnost. Díkybohu, že jsem svobodný, pomyslel si Bruno a usoudil, že za těchto okolností je pravděpodobnější, že na vinici za ragbyovým hřištěm poveze Jacqueline on, než že ji tam poveze chudák Montsouris. Svobodný nebo ženatý, musel se ale sám sobě smát, když běžel po schodech do pracovny, aby se podíval na poštu a už potřetí toho dne se ujišťoval, že baterie mobilu je nabitá. Ale žádná zpráva od Isabelle nepřišla.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188963