––––––
Zajatec — za nímž šel stále větší zástup lidí — byl odveden na vyhrazené místo u hradeb. Tam z něho strhli zbytky šatstva a nechali ho stát nahého. Jeden voják ho pak shodil do jámy, která tam byla. Dav se kolem ní shlukl. Všichni se strkali, aby měli lepší výhled. „Voják nosí hrdě svůj vojenský šat a vystavuje se zraku nepřítele — protože je odvážný. Zvěd se převléká za ženu, protože je zbabělec,“ křičel vládce, aby ho všichni slyšeli. „Proto tě odsuzuji, abys přišel o život bez důstojnosti statečných.“ Dav provolal hanbu zajatci a slávu vládci. Zajatec něco říkal, ale tlumočník už tam nebyl a nikdo mu nerozuměl. Eliášovi se konečně podařilo prodrat se k vládci bylo však už pozdě. Když se dotkl jeho pláště, vládce ho prudce odstrčil. „Je to tvoje vina. Tys chtěl veřejný soud.“ „Mně vinu nedávej. I kdyby se Rada Akbaru sešla tajně, velitel a kněz by dosáhli svého. Mne po celou dobu zadržovaly stráže. Všechno bylo připravené předem.“ Podle ustáleného zvyku měl délku mučení určit kněz. Shýbl se, uchopil kámen a podal jej vládci: nebyl tak velký, aby zajatce rychle zabil, ale zase ne tak malý, aby se utrpení vleklo příliš dlouho. „Začni ty.“ „Donutili jste mě k tomu,“ řekl vládce tak potichu, aby to slyšel jenom kněz. „Ale vím, že je to nesprávná cesta.“ „Po celé roky jsi mě nutil zaujímat ty nejtvrdší postoje a sám jsi těžil z výsledků rozhodnutí, která se zamlouvala 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188871