Mohl jsem tedy litovat, že jsem nejel do Čaka. Bylo však již pozdě. Nezbývalo mi, než tuto ošemetnou situaci přijmout jako fakt. Mrzutě hleděl i Vavrys, poněvadž se cítil vinen, že nesplnil to, co sliboval. Po chvilce přerušil mrtvolné ticho těmito slovy: „Víš co? Nedaleko odtud, asi čtyřicet kilometrů, je kolonie, kde je dost Čechů. Tam se pokusíš získat zaměstnání. Je tam jeden krajan z Lužic, jmenuje se Carlos Bahr. To je můj kmotr, ten nás snad na holičkách nenechá.“ Měl jsem však obavu, že mám tělo tak zesláblé nedostatečnou stravou, že stěží těch čtyřicet kilometrů zvládnu. Vavrys namítl, že tam odsud jede jeden farmář a že bych toho mohl využít. Rozhodl jsem se okamžitě. Jeden kufr jsem nechal u Vavryse, druhý jsem hodil na vůz a přisedl k farmářovi. Šlehlo se do koní a vyrazili jsme. Jeli jsme krajinou s řídkým trnitým lesem. Cesta dlouho netrvala. Po ujetí asi pěti kilometrů mi farmář řekl, že naše společné cestování tady končí, že on musí odbočit doprava, kdežto já mám pokračovat rovně. Cosi ještě dále brebentil, ale já tomu nerozuměl. Stál jsem s kufrem uprostřed křižovatky a slunce mi nad hlavou nemilosrdně pálilo do týla. Celé tělo mě bolelo. Nicméně vydal jsem se udaným směrem. Po jisté době jsem dorazil do jakéhosi městečka. Prvním místem, kam jsem vkročil, bylo zase malé nádražíčko. Prostranství před ním bylo zarostlé zeleným trávníčkem. Padl jsem do něj a oddychoval pod stromem v chladném stínu. Únava mě skolila. Spal jsem nejméně tři hodiny. Do cíle mi zbývalo jedenáct kilometrů. Vlakem jsem jet nemohl. Neměl jsem ani cent. Peníze ze mě vytahal Vavrys. Platil jsem i za něj, říkal mi, že je to jenom půjčka. Po našem rozdělení ale na to zapomněl. Nedalo se nic dělat, jen pokračovat v cestě. Snažil jsem se náklad si trochu odlehčit. Kufr jsem chvíli nesl v ruce, 98
Amerikán z Lužic
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188806