„To má.“ Chvíli tam stáli a pohupovali se na podpatcích, ruce v kapsách. „Je chladno,“ konstatoval Harry. „Ani ne.“ „Možná ne, ale můj termostat je ještě pořád nastavený na Hongkong.“ „Aha.“ „Možná byste měl nahoře hrnek kafe?“ Harry pokývl směrem k šestému patru. „Nebo tam na vás čeká práce? Případ Marit Olsenové?“ Hagen neodpověděl. „Hm, tak Bellman a Kripos si vzali i ten.“ Cestou po chodbě do červené zóny v šestém patře se Harrymu sem tam dostalo odměřeného pokývnutí. Byl sice na ředitelství legendou, avšak oblíbený nebyl nikdy. Minuli dveře kanceláře, na nichž byl nalepený papír formátu A4 s nápisem I see dead people. Hagen si odkašlal. „Musel jsem tu kancelář přenechat Magnusi Skarremu, máme všude úplně plno.“ „Samozřejmě,“ odtušil Harry. Každý si v kuchyňce vzal jeden papírový kelímek s nechvalně proslulou překapávanou kávou. V Hagenově kanceláři se Harry usadil na židli před šéfův psací stůl, kde už seděl tolikrát. „Ještě pořád ho máte, jak vidím,“ pokývl Harry k předmětu na psacím stole, který na první pohled vypadal jako bílý vykřičník. Byl to mumifikovaný malíček. Harry věděl, že patřil jednomu japonskému veliteli z druhé světové války. Velitel si ho usekl před svými muži během ústupu – chtěl se jim tím omluvit za to, že se nemohou vrátit pro své padlé. Hagen tu historku s oblibou používal, jestliže poučoval své policisty na střední úrovni řízení o tom, jak mají správně vést lidi. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188747