toho si vybrala jeho; a o tři dny později zemřel v Luteránské nemocnici jeho otec, čímž skončil Walterův celoživotní zápas s ním. (Mrtvý otec je poražený otec.) Patty byla toho dopoledne v nemocnici s Walterem a Dorothy. Jejich slzy ji tak dojaly, že se sama dala do pláče, a když téměř mlčky jeli zpátky do motelu, připadalo jí, že už je prakticky vdaná. Dorothy si pak šla lehnout a Patty pozorovala Waltera, kterak na motelovém parkovišti činí cosi podivného. Běhal z jednoho konce na druhý, poskakoval, péroval na špičkách a pak se otočil a zase běhal dokola. Bylo nádherné jasné ráno, ze severu vanul čerstvý vítr a borovice podél potoka si v něm opravdu šeptaly. Na konci jednoho z přeběhů si Walter poskočil, pak se od Patty odvrátil a rozběhl se po silnici až k zatáčce a pak zmizel z dohledu a byl pryč snad hodinu. Nazítří odpoledne, za nejbělejšího dne v pokoji 21, kde se vybledlé závěsy vzdouvaly v otevřených oknech, se spolu smáli a plakali a šoustali s tak naléhavou a nevinnou radostí, že autorku tohoto životopisu i po letech ničí si na to vzpomenout, a pak zase plakali a zase šoustali a leželi vedle sebe s těly zpocenými a srdci přetékajícími citem a naslouchali šepotu borovic. Patty bylo, jako by si vzala nějakou silnou drogu, jejíž účinky ne a ne vyprchat, nebo jako by se ocitla v neuvěřitelně živém snu, z něhož se ne a ne probudit, ale přitom si vteřinu za vteřinou uvědomovala, že to není sen ani drogové opojení, ale sám život, v němž není minulost, ale jen přítomnost a láska, jakou si nikdy ani nepředstavovala. Protože – pokoj 21! Jak by si kdy mohla představit pokoj 21? Byl to tak mile čisťounký staromódní pokoj a Walter sám byl úplně stejně mile čisťounký a staromódní. A jí bylo jednadvacet a cítila tu jednadvacítku v mladém, svěžím a silném větru vanoucím od kanadských hranic. Její setkání s věčností. Na pohřbu jeho otce se sešlo přes čtyři sta lidí. I když Patty Genea vůbec neznala, byla na něj za tu vysokou účast hrdá. (Chcete-li velký pohřeb, měli byste umřít předčasně.) Gene byl pohostinný chlap, který rád rybařil a lovil a popíjel s kamarády, většinou válečnými veterány, a který měl tu smůlu, že byl nevzdělaný pijan a vzal si ženu, jež místo něj vkládala všechny své naděje a sny a lásku do jejich prostředního syna. Walter nikdy neodpustil Geneovi, že Dorothy musela v motelu tak dřít, ale upřímně řečeno, autorka tohoto životopisu je toho názoru, že i když byla Dorothy neuvěřitelně milá osoba, byla rozhodně také mučednický typ. Pohřební hostina se konala ve slavnostním sále Luteránské nemocnice a pro Patty to byl intenzivní rychlokurz v seznámení s Walterovým příbuzenstvem: donesli celou eskadru bábovek a svorně se všichni snažili dívat na všechno z té lepší stránky. Bylo tam všech pět Dorothyiných žijících sourozenců a rovněž Walterův starší bratr, kterého zrovna pustili z vězení, jeho vulgárně hezká (první) žena a jejich dvě malé děti, a také jejich zamlklý mladší bratr ve slavnostní uniformě. Vlastně jediný důležitý člověk, který tam chyběl, byl Richard. Walter mu tu zprávu samozřejmě zatelefonoval, i když i to bylo náročné, protože bylo za tím účelem potřeba vypátrat v Minneapolisu Richardova věčně nezastižitelného basáka Herreru. Richard právě dorazil do Hobokenu v New Jersey. Projevil po telefonu Walterovi soustrast, ale pak se omluvil, že je úplně švorc a nemůže na pohřeb přijet. Walter ho ujistil, že to vůbec nevadí, a pak mu to následujících několik
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188619