toho si vybrala jeho; a o tři dny později zemřel v Luteránské nemocnici jeho otec, čímž skončil Walterův celoživotní zápas s ním. (Mrtvý otec je poražený otec.) Patty byla toho dopoledne v nemocnici s Walterem a Dorothy. Jejich slzy ji tak dojaly, že se sama dala do pláče, a když téměř mlčky jeli zpátky do motelu, připadalo jí, že už je prakticky vdaná. Dorothy si pak šla lehnout a Patty pozorovala Waltera, kterak na motelovém parkovišti činí cosi podivného. Běhal z jednoho konce na druhý, poskakoval, péroval na špičkách a pak se otočil a zase běhal dokola. Bylo nádherné jasné ráno, ze severu vanul čerstvý vítr a borovice podél potoka si v něm opravdu šeptaly. Na konci jednoho z přeběhů si Walter poskočil, pak se od Patty odvrátil a rozběhl se po silnici až k zatáčce a pak zmizel z dohledu a byl pryč snad hodinu. Nazítří odpoledne, za nejbělejšího dne v pokoji 21, kde se vybledlé závěsy vzdouvaly v otevřených oknech, se spolu smáli a plakali a šoustali s tak naléhavou a nevinnou radostí, že autorku tohoto životopisu i po letech ničí si na to vzpomenout, a pak zase plakali a zase šoustali a leželi vedle sebe s těly zpocenými a srdci přetékajícími citem a naslouchali šepotu borovic. Patty bylo, jako by si vzala nějakou silnou drogu, jejíž účinky ne a ne vyprchat, nebo jako by se ocitla v neuvěřitelně živém snu, z něhož se ne a ne probudit, ale přitom si vteřinu za vteřinou uvědomovala, že to není sen ani drogové opojení, ale sám život, v němž není minulost, ale jen přítomnost a láska, jakou si nikdy ani nepředstavovala. Protože – pokoj 21! Jak by si kdy mohla představit pokoj 21? Byl to tak mile čisťounký staromódní pokoj a Walter sám byl úplně stejně mile čisťounký a staromódní. A jí bylo jednadvacet a cítila tu jednadvacítku v mladém, svěžím a silném větru vanoucím od kanadských hranic. Její setkání s věčností. Na pohřbu jeho otce se sešlo přes čtyři sta lidí. I když Patty Genea vůbec neznala, byla na něj za tu vysokou účast hrdá. (Chcete-li velký pohřeb, měli byste umřít předčasně.) Gene byl pohostinný chlap, který rád rybařil a lovil a popíjel s kamarády, většinou válečnými veterány, a který měl tu smůlu, že byl nevzdělaný pijan a vzal si ženu, jež místo něj vkládala všechny své naděje a sny a lásku do jejich prostředního syna. Walter nikdy neodpustil Geneovi, že Dorothy musela v motelu tak dřít, ale upřímně řečeno, autorka tohoto životopisu je toho názoru, že i když byla Dorothy neuvěřitelně milá osoba, byla rozhodně také mučednický typ. Pohřební hostina se konala ve slavnostním sále Luteránské nemocnice a pro Patty to byl intenzivní rychlokurz v seznámení s Walterovým příbuzenstvem: donesli celou eskadru bábovek a svorně se všichni snažili dívat na všechno z té lepší stránky. Bylo tam všech pět Dorothyiných žijících sourozenců a rovněž Walterův starší bratr, kterého zrovna pustili z vězení, jeho vulgárně hezká (první) žena a jejich dvě malé děti, a také jejich zamlklý mladší bratr ve slavnostní uniformě. Vlastně jediný důležitý člověk, který tam chyběl, byl Richard. Walter mu tu zprávu samozřejmě zatelefonoval, i když i to bylo náročné, protože bylo za tím účelem potřeba vypátrat v Minneapolisu Richardova věčně nezastižitelného basáka Herreru. Richard právě dorazil do Hobokenu v New Jersey. Projevil po telefonu Walterovi soustrast, ale pak se omluvil, že je úplně švorc a nemůže na pohřeb přijet. Walter ho ujistil, že to vůbec nevadí, a pak mu to následujících několik
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188619
let měl za zlé, což nebylo úplně spravedlivé vzhledem k tomu, že už byl tou dobou na Richarda tajně naštvaný a vlastně ho na pohřbu ani nechtěl. Ale Patty bylo jasné, že zrovna ona by mu to neměla připomínat. Když se o rok později vypravili do New Yorku, navrhla Walterovi, že by mohl Richarda vyhledat a jedno odpoledne se s ním sejít, ale Walter jí připomněl, že v uplynulých měsících už Richardovi volal dvakrát, zatímco Richard jemu ani jednou. „Ale je to tvůj nejlepší přítel,“ namítla Patty, a Walter opáčil, „ne, můj nejlepší přítel jsi ty,“ a Patty řekla: „No dobře, tak je to tvůj nejlepší kámoš a měl by ses s ním sejít.“ Ale Walter trval na tom, že takhle to bývá vždycky – že si pokaždé připadá spíš jako ten, kdo usiluje, než ten, o koho je usilováno, že mezi nimi dvěma odjakživa panovalo trumfování a soupeření o to, kdo první mrkne a projeví slabost – a on že už toho má plné zuby. A dodal, že to není poprvé, co Richard takhle zmizel. Kdyby se s ním chtěl pořád kamarádit, možná by se pro jednou mohl obtěžovat a zavolat sám. Patty sice měla podezření, že Richard se pořád ještě cítí provinile za celou tu chicagskou záležitost a že by nerad narušoval Walterovo domácí štěstí, takže by bylo dobré, aby ho Walter ujistil, že je u něj pořád vítán, ale bylo jí jasné, že bude lepší na Waltera netlačit. Zatímco Eliza si představovala mezi Walterem a Richardem homosexuální poměr, autorka tohoto životopisu dnes vidí, že to byl spíše sourozenecký vztah. Jakmile Walter natolik vyrostl, že ho starší bratr už nepřemohl a nemlátil ho do hlavy, a on už nepřemohl nejmladšího bratra a nemlátil do hlavy jeho, neměl už v rodině žádného uspokojivého soupeře. Potřeboval ještě jednoho bratra, kterého by mohl milovat a nenávidět a soutěžit s ním. Autorka tohoto životopisu má za to, že pro Waltera bylo věčnou a mučivou otázkou, zda je Richard jeho mladší, anebo starší bratr; černá ovce, anebo hrdina; milovaný, leč narušený kamarád, anebo nebezpečný sok. Walter prohlašoval, že stejně jako Patty, i Richarda si oblíbil na první pohled. Bylo to hned první večer na Macalesteru, když ho otec vyložil na koleji a spěchal, aby byl zpátky v Hibbingu, kde už na něj v baru netrpělivě čekala kanadská whisky. Z ubytovací kanceláře poslali Walterovi Richardovu adresu a on mu v létě napsal přátelský dopis, ale Richard neodepsal. Na jedné z postelí na jejich pokoji ležel futrál na kytaru, lepenková krabice a velká sportovní taška. Majitele tohoto skrovného počtu zavazadel spatřil Walter až po večeři na kolejní schůzi. Ten okamžik později mnohokrát Patty popisoval: jak v koutě stranou od všech ostatních stál kluk, z něhož Walter nedokázal spustit oči – vysokánský a uhrovatý, s kudrnatým hárem a tričkem s Iggy Popem; vypadal úplně jinak než všichni ostatní prváci a vůbec se nezasmál, ba ani zdvořile nepousmál při žertovném orientačním proslovu kolejního vedoucího. Walter velice cítil s lidmi, kteří se usilovně snažili být vtipní, a vždycky se hlasitě smál, aby ocenil jejich úsilí, ale přesto okamžitě věděl, že s tímhle neúsměvným dlouhánem se chce kamarádit. Přál si, aby je ubytovali spolu, a přání se vyplnilo. Pozoruhodné bylo, že i Richard si Waltera oblíbil. Začalo to zjištěním, že Walter čirou náhodou pochází z města, kde vyrůstal Bob Dylan. Po schůzi ho Richard na pokoji zasypal otázkami o Hibbingu, jaké to tam je a jestli se Walter osobně zná s někým ze Zimmermanových. Walter mu vysvětlil, že bydlí v motelu několik kilometrů za městem, ale i motel udělal na Richarda velký dojem, stejně jako skutečnost, že Walter
106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188619
má plné stipendium a otce alkoholika. Richard pak vysvětloval, že Walterovi neodpověděl na dopis, protože jeho, Richardův, otec zemřel před pěti týdny na rakovinu plic. Poznamenal, že jelikož Bob Dylan je namyšlený kretén, takový ten nádherně ryzí typ kreténa, který v mladých hudebnících probouzí touhu být také namyšlenými kretény, vždycky si představoval, že Hibbing bude město plné namyšlených kreténů. Růžolící Walter, který tu seděl a dychtivě naslouchal svému novému spolubydlícímu a vší silou se na něj snažil udělat dojem, byl živoucím popřením oné teorie. Už toho prvního večera pronesl Richard několik nezapomenutelných poznámek o dívkách. Prohlásil, že je znechucený z toho, kolik holek na Macalesteru je tlustých. Strávil prý celé odpoledne chozením po ulicích a snažil se přijít na to, kde se scházejí holky z města. Ohromilo ho prý, kolik lidí se na něj usmálo a pozdravilo ho. Je to v Hibbingu taky takové? Zmínil se, že na pohřbu svého otce se seznámil s jednou hrozně sexy sestřenicí, které je bohužel pouhých třináct let, ale aspoň mu píše dopisy o svých masturbačních hrátkách. I když Walter nikdy nepotřeboval moc povzbuzení k projevům starostlivosti vůči ženám, nemůže autorku tohoto životopisu nenapadnout, že sourozenecká rivalita vede k určité polarizaci oblastí, v nichž se sourozenci snaží vyniknout, a říká si proto, že Richardova posedlost balením holek mohla být pro Waltera dalším důvodem s ním zrovna v téhle oblasti nesoupeřit. Důležitá informace: Richard neměl vůbec žádný vztah ke své matce. Nepřijela ani na otcův pohřeb. Podle Richardových vlastních slov (pronesených k Patty mnohem později) byla jeho matka psychicky rozháraná osoba, která ještě předtím, než se z ní stal náboženský rapl, dokázala udělat chlápkovi, jenž ji v devatenácti zbouchnul, ze života peklo. Richardův otec hrál na saxofon a žil bohémským životem v Greenwich Village. Jeho matka byla vysoká, odbojná dívka z dobré protestantské rodiny, která měla problémy se sebeovládáním. Po čtyřech bouřlivých letech plných chlastu a nevěr přenechala panu Katzovi výchovu jejich syna (nejprve ve Village, potom v Yonkers) a sama se vydala do Kalifornie, kde objevila Krista a nasekala si čtyři další potomky. Pan Katz přestal s hudbou, ale bohužel nikoliv s pitím. Nakonec začal pracovat na poště, nikdy se znovu neoženil a můžeme s jistotou říci, že nesčetné mladé přítelkyně, které si hledal, dokud ho pití úplně nezničilo, neposkytovaly zrovna uklidňující mateřskou náruč, jakou by Richard potřeboval. Jedna jim vykradla byt a vypařila se; jiná měla Richarda hlídat, a přitom ho připravila o panictví. Krátce po této příhodě poslal pan Katz Richarda do Kalifornie, aby strávil léto s novou rodinou své matky, ovšem tam Richard nevydržel ani týden. Hned první den se okolo něj shromáždila celá rodina, chytili se za ruce a děkovali Bohu, že v pořádku dorazil, a od té chvíle to prý bylo jenom potrhlejší. Walterovi rodiče, kteří brali chození do kostela jen jako společenskou záležitost, přijali vysokého sirotka s otevřenou náručí. Obzvlášť Dorothy měla Richarda ráda – možná pro něj dokonce měla svým ostýchavým způsobem trochu slabost – a zvala ho na každé prázdniny do Hibbingu. Richard nepotřeboval moc přesvědčovat, stejně neměl kam jít. Genea potěšilo, že projevoval zájem o střílení z pušky a že nebyl žádný „namyšlenec“, jelikož se obával, že přesně s někým takovým se Walter spřáhne; na Dorothy udělalo dobrý dojem, že pomáhal se všemi pracemi. Jak bylo řečeno,
107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188619