! „Zlatý. Pořád mi nosil dárky. Samé dárky. Říkávala jsem mu: už mi, prosím tě, nic nenos. A zas mi přinesl dárek.“ ! Copak dodneška neví, za co jí dárky kupoval? Platili ho za udavačství a dobře ho platili. Dárky. A nebyl to právě Swanský, který pomáhal při zabavování židovského majetku? ! Znovu vstala, zalovila v zásuvce a vytáhla fotografii. ! „To je on,“ položila fotografii na stůl. „Takový byl za války. To byla jiná doba.“ ! Na fotografii stál na pěšince mezi růžovými keři Swanský. Poznal ho, obávaného dílovedoucího z továrny. Když procházel dílnami, umlkal hovor. Nikdo si nebyl jistý, co Swanský zaslechne, a jak to proti němu použije. Smutná doba nedůvěry a udavačství. Swanský, vysoký, hladce vyholený s rezavými vlasy, s malinovou pletí, i na černobílé fotografii jako by malinová barva prorážela, stál v košili s krátkými rukávy na zahradě, a u nohou mu kvetly z obou stran růže obrovské jako pěsti. ! „Růže byly jeho láska,“ zašeptala paní Swanská. „Takový veliký, silný člověk a miloval růže.“ ! Paní Swanská svého muže obdivovala. Copak opravdu netušila, co její muž dělal? Nebo tušila a nezáleželo jí na tom? Byla to jen a jen věc jejího muže a jí se to netýkalo? Ale prospěch z toho měla. Pochybný prospěch. A sebejistý Swanský vychutnával moc, která všechno dovoluje a zaručuje svobodu bez hranic. Jako by taková svoboda bez hranic, bezohledná svoboda nenesla v sobě vlastní konec a zkázu. Ale než dojde k trpkému konci, stane se příčinou konce jiných. ! Zkusil ji zaskočit: ! „Já vím, válka, ale…, nebyla to tak zlá léta.“ ! „Máte pravdu,“ ožila. Chytila se a hned si to uvědomila. Bystře se dala na ústup: „Byla jsem mladá, co mi chybělo?“ ! Byl také mladý a Ota byl mladý. Za války si vyjeli na kolech do Prachovských skal týden před tím, než Swanský Otu udal. Výlet do Prachovských skal byl poslední společný výlet. Báječně si ho užili. Celou cestu si povídali o děvčatech. A taky děvčata potkávali. Kdyby si tahle holka nevzala za muže Swanského, mohli ji také potkat a zamávat na ni. Žádnou z těch děvčat neoslovili. Ani ty dvě holky, které potkali na břehu Jizery. Oba mlčeli, v rozpacích, co povědět. Báli se, že budou trapní. A děvčata také nic nepověděla. Nebylo prostě zvykem, aby holky oslovovaly kluky. A na zpáteční cestě ty holky zase potkali. Pomáhali jim spravovat píchlou duši. Doprovodili je na okraj Prahy. ! Ukázalo se, že si oba mysleli na stejné děvče z té dvojice. Vyřešili to nejasně. Prý se ukáže, až jim děvčata napíší. Neukázalo se nic. Děvčata nenapsala. Otu udal Swanský. Děvčata nenapsala a Ota napsat nemohl. Bez Oty děvčatům sám už nenapsal. Psát jim pokládal za zradu na Otovi. Vzdal to. Při vzpomínce na tuhle příhodu nesmyslnost Swanského udání vzrostla. Kolik mu asi za Otu zaplatili, jaké výhody získal? Koncem války rychle zmizel. I se ženou a synem. ! „Na konci války jste se odstěhovali,“ zaútočil. ! „Prosím vás,“ řekla paní Swanská, „museli jsme. Manžel se bál udání.“ ! „Udání?“ Žasl. ! „Lidé jsou zlí,“ řekla. „Musel se rozloučit s růžemi. Umíte si představit, jak mu bylo.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188517