koule, dokonale vybroušeného kusu krystalického křemene, velkého jako její hlava. „Nikdy jsem těmhle zatracenejm silikonovejm krámům nepřišla na chu=,“ prohlásila. „Když jsem byla děvče, stačil nám kýbl s vodou s kapkou inkoustu. No tak se na to podívejme…“ Upřela pohled do rozvířeného srdce koule a pokoušela se zaostřit je na místo, kde se právě nachází Esk. Křiš=álové koule byly v nejlepším případě pomůcky velmi ošidné a pohled do nich vám v budoucnosti mohl zaručit jenom jednu věc: strašlivou migrénu. Bábi jim nevěřila, považovala je za výhonek magie a mívala pocit, že ta mizerná věc by byla schopná člověku vysrknout mozek z hlavy jako ústřici ze skořápky. „Ten krám je plný jiskřiček,“ prohlásila Bábi, dýchla na kouli a přeleštila ji rukávem. Hilta jí nahlížela přes rameno. „To nejsou jiskřičky, to něco znamená,“ prohlásila pomalu. „A co?“ „No, nejsem si jistá. Můžu to zkusit? Je na mě zvyklá.“ Hilta položila kočku, která jí seděla na klíně na vedlejší židli, a naklonila se dopředu, aby se zahleděla do hlubin koule. „Hmm, posluž si,“ zabručela Bábi, „ale stejně ji ne…“ „Počkej, něco se tam objevuje.“ „Odsud je to plné jiskřiček,“ trvala na svém Bábi. „Malá stříbrná světýlka a všechna plavou kolem dokola jako sníh v těch skleněných těžítcích. Moc pěkné,vážně.“ „No jo, ale podívej se za ty vločky…“ Bábi se snažila. A viděla tohle: Koule se na věc dívala z velké výšky a pod ní ležel rozsáhlý kus krajiny, který vzdálenost rozostřila modrým oparem. Krajinou se jako had vinula obrovská řeka. V popředí skutečně plulo několik stříbrných světýlek, abychom tak řekli, bylo to jen několik drobných vloček v bouři světel, která se otáčela v obrovské volné spirále podobné obstarožnímu tornádu plnému sněhu, a celý ten útvar, podobný rukávu, se táhl až dolů k řece. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188413