98 / SCHIZOFRENIE V DÌTSTVÍ A ADOLESCENCI
2002; Willinger et al., 2001). Stará klinická zku enost, e schizofrenik je spí e leptosomní, astenický typ, u pyknika spí e propukne afektivní bipolární porucha.
Premorbidní kognitivní poruchy a fyzické abnormity se vyskytují jen u èásti dìtí a adolescentù. Maturaèním cílem je adaptovat se na po adavky prostøedí a kompenzovat poruchy pøedporodního neurovývojového deficitu a podporovat tvorbu synapsí a do tøetího decennia. Významné je, e velká èást nemocných reaguje zlep ením na správnì vedenou léèbu. Léèit vhodnými antipsychotiky (SDA) tedy i schizofrenii, která vypukne v dìtství lze. Kombinovaný model vyjadøuje snahu vysvìtlit schizofrennní poruchu kombinací spolupùsobení vlohy a zátì e. Zahrnuje neurovývojou fázi vzniku onemocnìní s neurodegenerativní fází, která na ni navazuje. Prùbìh schizofrenie je v poèátcích charakterizován interakcí mezi genetickou vlohou a pre- a perinatálními negativní vlivy. Jedinec s premorbidní funkèní poruchou nezvládne zevní zátì nároky prostøedí a psychoticky sel e (Weissman et al., 1984; Zvolský, 1990). Výrazné zhor ení sociální adaptace dávno pøed vznikem onemocnìní je typické pro dìtskou schizofrenii. Zmìny se projeví zpomalením psychomotorického vývoje, poruchami interpersonální komunikace a sociální kompetence. Tyto projevy jsou spojeny s vy ím výskytem negativních psychotických pøíznakù pøi pozdìj ím vypuknutím schizofrenie (Hollis, 2003) a s prùbìhem, kde kompletní remise jsou extrémnì vzácné (Eggers, 2002). Jak zevní, tak genetické faktory naru ují èasný normální vývoj a jejich kumulace mù e vést ke klinickému fenotypu schizofrenie (Lewis, Levitt, 2002). Pro dìtské schizofreniky je charakteristická patná premorbidní adaptace. Maladaptace od dìtství pøes adolescenci pokraèuje do dospìlosti a je spojena s neuropsychologickými poruchami. kolní selhávání potencuje sociální ataxii a neschopnost uèit se novému a vytváøí se bludný kruh , který zhor uje v echny symptomy a pokraèuje do dospìlosti (Silverstein et al., 2002). Schizofrenní adolescenti vykazují daleko více neurologických abnormalit ne nemocní, u nich je porucha diagnostikována a v dospìlosti. Tyto mìkké neurologické pøíznaky pravdìpodobnì souvisejí s opo dìným nebo chybným vývojem mozku (Karp et al., 2001; Obiols et al., 1999). Sociabilita a adaptabilita v pøed kolním vìku Podle prospektivních studií Michaela a Morrise (Michael et al., 1957) není vztah mezi uzavøeností, denním snìním, samotáøstvím, nepøístupností a plachostí u dìtí a pozdìj ím vypuknutím psychózy, ale retrospektivní studie jej dokazovaly. Poznámka Na e studie 120 pacientù je v této èásti retrospektivní, proto asi tuto souvislost prokazuje, proto e v 62,5 % jsou dìti rodièi takto oznaèovány a ve 47 % jsou takto oznaèovány uèiteli. Eggers (1973) ve studii 71 pacientù (zase retrospektivní) nachází v 50 % premorbidní schizoidní rysy. V prospektivních studiích Roff, Mednick a Schulsinger (Mednick, Schulsinger, 1968) popisují, e dìti, které se pozdìji stanou schizofreniky, mají ménì pøimìøené vztahy k vrstevníkùm. To potvrzuje i na e prospektivní studie 32 schizofrenních pacientù, kde 87,5 % dìtí mìlo patný kontakt s ostatními. Pouze 12,5 % dìtí mìlo dobrý sociální kontakt s vrstevníky v dobì, kdy je tì vùbec nebylo diagnostikováno onemocnìní.
Kohlberg (in Wolman, 1972) uzavírá, e mnoho dìtí, které se v dospìlosti staly schizofreniky, bylo v dìtství uzavøených, ale daleko vìt í mno ství uzavøených dìtí se psychotiky nestalo. Proto uzavøenost nemá ádnou prediktivní hodnotu pro
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188170