98
skle a v jejím středu malou dírku. K uším mu nedoléhal žádný zvuk, jen dutá ozvěna vlastního srdečního tepu. Viktorův pohled se zamlžil. Obrysy se slily jeden do druhého. Okno se od něho začalo rychle vzdalovat a strop stoupal do výše. Nechápal, co se děje, dokud hlavou nenarazil do tvrdé podlahy. Potřeboval se nadechnout, lapal po dechu, ze všech si se snažil dostat do plic trochu vzduchu. Zvedl ruku a prsty si ohmatal nahý hrudník. Ucítil lepkavou krev a bolest, jak se dotkl rány po zásahu. Čekal, že najde rozšklebený otvor, ze kterého se povalí proud krve, ale nahmatal jen konec kulky trčící ven z kůže. Neprošla hrudní kostí. Polykarbonátové a sklolaminátové okenní tabulky zastaví i kulku z vysokorychlostní pušky… ne tak docela, pomyslel si Viktor. Sklo kulku nezastavilo, ale znatelně zpomalilo, takže když ho zasáhla, téměř vyčerpala svou kinetickou energii. Viktor ignoroval palčivou bolest, vyndal kulku z rány a zahodil ji. Vyčerpalo ho to. Pokusil se vstát, ale nemohl si vzpomenout, jak svým končetinám přikázat, aby se pohybovaly. Stropní trámy nad ním se vpíjely jeden do druhého. Věděl, co se s ním děje, ale nemohl s tím nic dělat. Náraz kulky vyvolal v jeho těle vlnu hydrostatického šoku a rozhodil jeho normální srdeční rytmus. Tělo nechápalo, co se stalo, a tak udělalo jedinou věc, kterou při intenzivními šoku nebo traumatu udělat mohlo. Dočasně přestalo pracovat. Střelec viděl, že Viktor dostal zásah a upadl. Nemohl však vidět, že se bezmocně svíjí na zemi, ale není mrtvý. Stačilo by, kdyby si všiml tloušťky prasklé okenní tabulky, a došlo by mu, že je stále naživu. Pak by přišel svou práci dokončit. Viktorovy oči se zavřely.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187883