100
Madeleine Albrightová
Jestli z mé bolesti vzešlo něco dobrého, pak to, že jsme se hodně sblížily. Byla jsem také vděčná Johnovi a jeho ženě Pam, kteří bydleli ve Washingtonu a dělali, co mohli. Snad nejtěžší bylo o tom říct mé přítelkyni Wini Freundové, protože ta mě mockrát varovala, že říkat nahlas, jak jsem šťastná, přináší smůlu. Když rozvodový proces formálně započal, nemohli jsme už věci dál tajit před děvčaty. Když se Alice vrátila na léto ze školy, posadili jsme se se všemi třemi do obývacího pokoje. Joe jim řekl, že už je léta nešťastný; že miluje někoho jiného a že odchází. Stěží jsem se dokázala na děvčata podívat. Nejdřív jen zůstala zírat a po tvářích jim tekly slzy. A pak se mezi vzlyky začala ptát. Bylo překvapivé, jak celkem systematicky postupovala pozpátku a snažila se určit chvíli, kdy Joeova nespokojenost začala. Takže jsi nebyl šťastný, když jsme jeli loni na lov do Georgie? Ani když jsme byli v Portoriku na Den díkůvzdání? A co když jsme byli na prázdninách v Evropě? Byly ohromené, zmatené a rozzlobené. Seděla jsem tiše. Co jsem mohla říct? Že všechno bude zase v pořádku? Že není správné se zlobit? Že naše přesvědčení, že budeme společně jako rodina žít až do smrti, se dá odvrhnout bez lítosti? Ne. Katie odjela na tábor, Anne do Dartmouthu a Alice na ostrov Nantucket, kde měla v létě pracovat jako servírka. Byla jsem ráda, že jsem sama a nemusím předstírat normální fungování. Hodně jsem přemýšlela. Té teorie s Joeovým nádorem jsem se zřejmě musela vzdát; ale ten doopravdy milý, ohleduplný a vstřícný Joe, kterého jsem znala tak dlouho, nemohl jenom tak zmizet. Ty zlé věci, které říkal, musely vyvěrat z jeho osobní bolesti. A když došlo na sdělování zraňujících věcí, tak i já jsem přidala pár vlastních skvostů, když jsem mluvila o tom, co udělal, a o „té ženské“. Svět se zatím nezastavil. Musela jsem ústně prezentovat svou práci ve Středisku Woodrowa Wilsona. Když jsem se vrátila z Polska, těšila jsem se, jak budu pokračovat ve výzkumu, a doufala jsem, že než Středisko v létě opustím, budu mít knihu hotovou. Do svých plánů jsem ale nezapočítala možnost, že se můj život vykolejí, o každodenních telefonátech s manželem, který se nemůže rozhodnout, jestli mě má opustit, anebo ne, ani nemluvě. Pokoušela jsem se předstírat, že všechno je v pořádku; s myslí neschopnou koncentrace v žádném jazyce jsem se snažila porozumět polským novinám. Jeden den za druhým jsem zírala z oken kanceláře v muzeu Smithsonian a přecházela jsem po Mallu. Den mé prezentace nakonec nevyhnutelně nastal – byl to rozpálený srpnový den. Vstoupila jsem do zasedací místnosti obložené dřevem a posadila se u dlouhého stolu pokrytého zeleným suknem. Přede mnou sedělo asi sto univerzitních badatelů a novinářů, lidí, kteří byli určitě schopni rozpoznat, jestli jen blábolím, anebo říkám něco podstatného. Začala jsem mluvit, ale pořád jsem zkoumala obecenstvo a snažila se poznat, jestli to, co říkám, dává nějaký smysl. Nikdo se netvářil udiveně, a tak jsem pokračovala. I tak mi trvalo ještě rok, než jsem materiál, který jsem nashromáždila, vtěsnala do knihy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187702