100
Madeleine Albrightová
Jestli z mé bolesti vzešlo něco dobrého, pak to, že jsme se hodně sblížily. Byla jsem také vděčná Johnovi a jeho ženě Pam, kteří bydleli ve Washingtonu a dělali, co mohli. Snad nejtěžší bylo o tom říct mé přítelkyni Wini Freundové, protože ta mě mockrát varovala, že říkat nahlas, jak jsem šťastná, přináší smůlu. Když rozvodový proces formálně započal, nemohli jsme už věci dál tajit před děvčaty. Když se Alice vrátila na léto ze školy, posadili jsme se se všemi třemi do obývacího pokoje. Joe jim řekl, že už je léta nešťastný; že miluje někoho jiného a že odchází. Stěží jsem se dokázala na děvčata podívat. Nejdřív jen zůstala zírat a po tvářích jim tekly slzy. A pak se mezi vzlyky začala ptát. Bylo překvapivé, jak celkem systematicky postupovala pozpátku a snažila se určit chvíli, kdy Joeova nespokojenost začala. Takže jsi nebyl šťastný, když jsme jeli loni na lov do Georgie? Ani když jsme byli v Portoriku na Den díkůvzdání? A co když jsme byli na prázdninách v Evropě? Byly ohromené, zmatené a rozzlobené. Seděla jsem tiše. Co jsem mohla říct? Že všechno bude zase v pořádku? Že není správné se zlobit? Že naše přesvědčení, že budeme společně jako rodina žít až do smrti, se dá odvrhnout bez lítosti? Ne. Katie odjela na tábor, Anne do Dartmouthu a Alice na ostrov Nantucket, kde měla v létě pracovat jako servírka. Byla jsem ráda, že jsem sama a nemusím předstírat normální fungování. Hodně jsem přemýšlela. Té teorie s Joeovým nádorem jsem se zřejmě musela vzdát; ale ten doopravdy milý, ohleduplný a vstřícný Joe, kterého jsem znala tak dlouho, nemohl jenom tak zmizet. Ty zlé věci, které říkal, musely vyvěrat z jeho osobní bolesti. A když došlo na sdělování zraňujících věcí, tak i já jsem přidala pár vlastních skvostů, když jsem mluvila o tom, co udělal, a o „té ženské“. Svět se zatím nezastavil. Musela jsem ústně prezentovat svou práci ve Středisku Woodrowa Wilsona. Když jsem se vrátila z Polska, těšila jsem se, jak budu pokračovat ve výzkumu, a doufala jsem, že než Středisko v létě opustím, budu mít knihu hotovou. Do svých plánů jsem ale nezapočítala možnost, že se můj život vykolejí, o každodenních telefonátech s manželem, který se nemůže rozhodnout, jestli mě má opustit, anebo ne, ani nemluvě. Pokoušela jsem se předstírat, že všechno je v pořádku; s myslí neschopnou koncentrace v žádném jazyce jsem se snažila porozumět polským novinám. Jeden den za druhým jsem zírala z oken kanceláře v muzeu Smithsonian a přecházela jsem po Mallu. Den mé prezentace nakonec nevyhnutelně nastal – byl to rozpálený srpnový den. Vstoupila jsem do zasedací místnosti obložené dřevem a posadila se u dlouhého stolu pokrytého zeleným suknem. Přede mnou sedělo asi sto univerzitních badatelů a novinářů, lidí, kteří byli určitě schopni rozpoznat, jestli jen blábolím, anebo říkám něco podstatného. Začala jsem mluvit, ale pořád jsem zkoumala obecenstvo a snažila se poznat, jestli to, co říkám, dává nějaký smysl. Nikdo se netvářil udiveně, a tak jsem pokračovala. I tak mi trvalo ještě rok, než jsem materiál, který jsem nashromáždila, vtěsnala do knihy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187702
madeleine
101
Náš rozvod byl zpečetěn 30. ledna 1983. Bylo mi čtyřicet pět let a víc než půlku života jsem strávila s Joem. Nikdy jsem nežila sama – i ty tři dny mezi promocí na Wellesley a sňatkem jsem strávila na koleji s Mary Jane. Podle rozvodového vypořádání jsem si mohla nechat dům v Georgetownu a farmu. Po finanční stránce jsem si neměla nač stěžovat. Po psychické stránce jsem musela začít znovu.
Byla jsem dospělá neprovdaná žena. Nikdy jsem nikým takovým nebyla a nikdy jsem si sama sebe tak nepředstavovala. Měla jsem tři děti a Katie byla pořád ještě doma. Mluvilo se o mně jako o svobodné matce, což jsem ze všech praktických hledisek byla, ale ne v tom klasickém slova smyslu. Mé děti na mně nebyly ekonomicky závislé; Joe byl velkorysý. A pokud někdo v té době na někom závisel, tak jsem to byla já na děvčatech – to ony mě poskytovaly jistotu. Stačilo se na ně podívat, anebo s nimi mluvit po telefonu a věděla jsem, že jsem – že jsme – udělali něco správného. Všechny nás milovaly, byla jim vlastní etika práce, braly ohledy na všechny kolem sebe a měly ty správné hodnoty. Vytvořilo se mezi námi zvláštní pouto, jak jsme jako Albrightovic děvčata čelily světu společně. Mlha přede mnou se začínala rozplývat, ale pomalu. Zjistila jsem, že je obtížné o věcech rozhodovat jako „já“ místo „my“. Nedokázala jsem odmítnout žádné pozvání: můj rozhodovací mechanismus se z velké části přizpůsoboval tomu, jestli Joe měl chuť někam jít. Nedokázala jsem se ani rozhodnout, jaké mám nakoupit potraviny; osvojila jsem si Joeovy chutě. Stála jsem v uličce s cereáliemi ke snídani a nemohla jsem se rozhodnout mezi pšeničnými a kukuřičnými vločkami. Znovu jsem objevila skutečnost, že vlastně nemám ráda steaky, i když jsme léta nejedli nic jiného. Nikdo, kdo mě do té doby znal, by mě asi nepopsal jako nerozhodnou nebo zranitelnou, ale mýlil by se. Snad neuvědoměle jsem vždycky potřebovala někoho, kdo by potvrzoval mou cenu, ať už to byl můj otec, Joe, anebo šéf. Vzpomínám si, že jakmile jsem se začala starat sama o sebe, uvědomila jsem si, že se nechci stát člověkem, jakým jsem si myslela, že se musím stát, abych přežila. Nechtěla jsem se stát ani cynickou, ani stoickou ani otrlou, ani jsem se nechtěla přestat starat o to, jestli se to, co dělám, bude líbit někomu jinému. Příštích deset let bylo pro mě zkouškou, jestli dokážu zůstat sama sebou, a přesto přežít.
Nakonec jsem nalezla útěchu jako profesorka a jako účastnice politického dění. Během toho příšerného jara, po Joeově přiznání, ale ještě před vyhlášením Pulitzerových cen, jsem se musela sama rozhodnout ohledně místa. Walter Mondale již začal plánovat svou prezidentskou kandidaturu a požádal mě, jestli
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187702
102
Madeleine Albrightová
bych se nestala zástupkyní vedoucího jeho kampaně. Měla jsem také možnost učit na Georgetownské univerzitě. Přestože rozhodování mezi akademickou dráhou a politikou bylo obtížné, zvolila jsem si Georgetown. Představa, že půjdu v otcových šlépějích, se mi zamlouvala. Proto jsem koneckonců tak usilovně pracovala na doktorátu. Musela jsem také vzít v úvahu některé osobní věci. Pokud mě Joe chtěl opustit proto, že mi moje působení v Bílém domě dodalo postavení, které se mu příčilo – ať už vědomě, nebo nevědomě –, moje zapojení do vysoce sledované prezidentské kampaně by věci ještě zhoršilo. Stále jsem ještě doufala, že se vrátí. Pokud by na druhé straně opravdu odešel, potřebovala jsem stabilitu stálého místa. V té chvíli jsem si myslela, že si musím vybrat jednu, nebo druhou z obou drah, ale tak tomu nebylo. Ve Washingtonu existuje příležitost účastnit se politického života na částečný nebo plný úvazek pořád. Nakonec jsem získala z obou těchto světů to nejlepší. Na Georgetownské univerzitě jsem měla trojí úkol: učit, vytvořit Donnerův program pro ženy45 a být vzorem mladým ženám, které tam studovaly. Byla jsem přesvědčená, že pokud mají ženy konkurovat mužům na mezinárodním poli, potřebují získat vzdělání, které by je připravilo na překonávání všech překážek, včetně těch, s jakými se ještě žádná žena nestřetla. Vyučovala jsem mezinárodní vztahy pro ženy i pro muže a čerpala přitom z toho, co jsem se naučila v Bílém domě za prezidenta Cartera. Byla jsem velkým zastáncem hraní rolí, a tak mí studenti znovu vyjednávali smlouvu o Panamském průplavu a přeli se o užitečnost kontroly zbrojení z perspektivy vysokých vládních úředníků. Často jsem jim dokázala sehnat právě odtajněné materiály, kterými mohli vyztužit svoje argumenty. Mé studentky často hrály role, které by v té době ve vládě nedostaly, a mí studenti často hráli jejich podřízené. Zvala jsem ženy, které se profesionálně zabývaly mezinárodními vztahy, aby hovořily o svých rozmanitých a křivolakých profesionálních drahách a ilustrovaly tak, že nejkratší vzdáleností mezi dvěma body nemusí být vždy přímka. A využívala jsem vlastních zkušeností. Přiznala jsem, že jsem často váhala, jestli mám na poradách něco říct, ze strachu, že to, co řeknu, bude považováno za hloupé a já spolu s tím, a pak nějaký muž řekne úplně to samé a všem to bude připadat chytré. „Nebojte se mluvit!“ říkala jsem studentkám. „Skákejte lidem do řeči!“ Mé přednášky byly možná někdy trochu hlučné, ale ženy se učily a muži si na to zvykali. Když jsem přidělovala role pro řešení imaginárních mezinárodních krizí, vybrala jsem za náčelnici Sboru náčelníků štábů ženu. Nižší funkci ministra pro letectvo jsem přidělila rezervovanému mladému studentovi, který se jmenoval David Hale. Naneštěstí byl Hale neobyčejně bystrý a během pár minut se mu bez zlého úmyslu podařilo dohnat náčelnici Sboru náčelníků štábů nejmocnější armády na světě k slzám.46
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187702