Kde žijí Ait Kebbash? Hamid pokrčil rameny: „Daleko, hodně daleko.“ Odevzdaně mávl rukou. „Museli jet celý den,“ řekl Richard. „Možná déle.“ „Tak jim otevři tu bránu.“ „Budou vás vydírat, monsieur. Jsou to vyděrači.“ A tak Richard odsunul závoru sám. „Musíš zabránit hostům, aby se tu motali. Nehodilo by se, aby tu okouněli, dokud to neskončí.“ „Nevycházejte ven, Richarde. Ať vejde dovnitř. Uvidíme, v jaké je náladě.“ „Chceš říct, jak moc je rozzuřený?“ Když se brána otevřela, stařec pomalu vstal. Oprášil si kolena, nasadil si kapucu zpátky na hlavu. Muži u auta se ani nepohnuli, když se křídla brány rozlétla a sluhové zavolali, aby starý muž vstoupil dovnitř. Formálně se přivítali, krátce pohovořili a Hamid se otázal, odkud přijíždějí. Tafal’aalt je vesnice o sto obyvatelích na opačném konci Tafilaletu, v místech, kde končí pás oáz a začíná skutečná poušť. Ves leží za odlehlým městem Alnif, kde je naleziště zkamenělin. Je to nejvzdálenější místo, kde ještě bydlí lidé, nedaleko alžírských hranic a osamělé hory Izzomour, kde jsou naleziště exkluzivních trilobitů a dalších zkamenělin na bývalém mořském dně. Místo, kde si vydělávají na živobytí, se jmenuje Jbel Izzomour a zahrnuje lomy v okolí hory. Dále vysvětlovali, že nedaleko se nalézá také hora Hmor Lhagdid zvaná Rudá tvář, kterou je vidět ze značné vzdálenosti. Tu znali všichni, protože ji bylo možné vidět na vzdáleném obzoru z lomů hned za Erfoudem. Hamid prohlásil, že je mu velice líto jeho syna. Jakže se jmenoval? „Driss, byl to můj nejstarší.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187627
„Kéž se nad ním Alláh smiluje.“ „Alláh tak již učinil.“ Hamida se náhle zmocnilo dojetí. Konečně má mrtvé tělo jméno a totožnost. Ulevilo se mu. Umřít uprostřed noci na silnici je psí smrt. „Uložili jsme ho sem, pojďte se laskavě podívat,“ řekl a vedl starého muže ke dveřím garáže. „Každou hodinu jsme drželi vigilii.“ Mrzelo ho, že označil muže z Tafal’aaltu za vyděrače, ačkoli dobře věděl, že přesně tak to je. Člověk přece může být vyděrač dle dávné tradice a zároveň truchlící otec, nebo ne? Abdelkader byl křehký a hubený a syna měl patrně v pozdním věku. Jeho oděv byl chatrný. Hamid přemýšlel, na jaký druh zkamenělin se Ait Kebbash specializovali. Nic nevydělali tak jako tak. Byli to lidé živořící z existenčního minima, nepředstavitelného ani pro ty nejchudší rolníky z úrodnějších oblastí. Měli džíp Toyota, ale tím to pravděpodobně končilo. Bylo mu jich líto. Dokázal si člověk vůbec představit, jak žili? Z jediného pohledu bylo jasné, že se živí hledáním a opracováváním zkamenělin. Že se protloukají pomocí prodeje druhořadých trilobitů turistickým obchodům v Erfoudu a Rissani. Bylo jich tam všude plno, otrhaní desperáti potulující se od jednoho stolu v hotelové restauraci k druhému s tácem plným zboží a přesvědčující Zápaďany, že jejich trilobiti jsou nejvzácnější z celé Sahary. Nakonec se stejně vraceli do svých chatrčí na kraji pouště s prázdnýma rukama. Oázy hynuly kvůli stromové infekci zvané Bayoudova choroba. A jak pravil hlas lidu, jediné, co jejich obyvatelům zbývalo, byl nevýnosný obchod se zkamenělými rybami. To byl důvod, proč se Hamid choval tak laskavě k lidem z Ait Kebbash, dobrým muslimům ze sluncem spáleného konce světa, kteří nic nemají a nikomu nic nedarují. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187627
Mužové pouště vešli obezřetně dovnitř a dávali pozor, aby se nikde ani omylem ničeho nedotkli. Vypadali, jako by se tak chovali od nepaměti. Rozhlíželi se kolem sebe, studovali džípy Cherokee s jejich moderními CD přehrávači, oči jim jezdily sem a tam, a oni v duchu počítali. Ještě nikdy nebyli uvnitř domu cizinců. Neuměli si představit, jak je zařízený. Nevěřící neměli smysl pro pohodlí, ani vkus. Chyběly jim řád, čistota i slušnost. „Je to tu jako ve stájích,“ zavtipkoval jeden z mužů. „Přesně tak,“ konstatoval Abdelkader se vší vážností. Jejich myšlenky ale okamžitě zahnalo tělo mrtvého chlapce, ležící uprostřed místnosti. Otec byl vyzván, aby přistoupil o samotě ke svému mrtvému synovi. Služebnictvo se taktéž shromáždilo, aby sledovalo vývoj situace. Bylo to drama, jehož se obávali a zároveň je přitahovalo. V centru tohoto dramatu byla nespravedlnost. Byli zklamáni, že policie to vyřešila pouhopouhým napomenutím. Bylo dokonce víc než pravděpodobné, že se policisté návštěvníkům nakonec ještě omluvili, protože peníze oslovují ty, jejichž srdce jsou nečistá. Takoví lidé si mohou dělat, co se jim zamane, dokonce i mezi těmi, jejichž srdce čistá jsou. Diváci tudíž sledovali starého muže, jak klopýtá ke svému synovi, a jejich oči se zalily slzami. Šířila se mezi nimi tichá, sdílená nenávist a tajně svírali pěsti. Stařec se snažil ovládnout. Situace byla zjevně nad jeho síly. Byl viditelně konsternován, jeho ústa se nepohybovala, oči ani nemrkly. Ale rozhodl se tomu nepodlehnout. Prostě přistoupil k tělu a vpíjel se do něj pohledem. Zvnějšku to vypadalo, jako by ani nebyl dojatý. Vtahovalo ho to jako nějaké nadpřirozené kouzlo. Jeho ještě nedávno živý syn prošel metamorfózou, kterou on nebyl s to pochopit ani přijmout. Radost a láska se proměnily v čiré materiálno. Vypadalo to, jako by krásu svého syna odhalil teprve teď a byl jí zcela stržen. Dokonce do té míry, že jeho 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187627