98 / Aplikovaná forenzní psychologie
Dominuje problém použití střelné zbraně proti člověku. Obecně se předpokládá, že zastřelit člověka v mírových dobách, z tzv. pracovních důvodů, není pro většinu policistů normální událostí, a tudíž se může poté rozpoutat specifický soubor následných potíží, označovaný jako tzv. postshooting trauma. Slovenský autor J. Čech poznamenává, že právě vyšetřování kriminálních případů je pro zodpovědného jednotlivce spojeno s frustrujícími i stresovými situacemi, a navrhuje „cílený program poradenského psychologa“ (Čech, 1998). V řadě zemí (USA, SRN, Nizozemsko atd.) již fungují různé modely pokrizové péče o policisty. Zatím chybí výzkumy spokojenosti policistů s těmito službami. Současně je jasné, že různé typy stresujících i traumatizujících situací patří neodmyslitelně k výkonu policejního povolání. Policejní psychologové by se ovšem neměli zastavit u atraktivních, ale relativně málo častých extrémních situací. Více pozornosti by si zasloužily „běžné, pracovní“ stresory, plynoucí i z mezilidských vztahů v policejních týmech anebo plynoucí z nezájmu a podceňování některých policejních činností. V rámci Policie ČR vznikly i týmy krizových interventů, kteří jsou zváni tam, kde je potřeba akutní psychologická pomoc v případech prožitého traumatu, zejména k takzvaným zlomeným obětem. Tedy k těm, kteří většinou nejsou schopni sami vyhledat pomoc. Psychologickou pomoc krizoví interventi poskytují zejména obětem a příbuzným násilných trestných činů, obětem zločinu znásilnění, dětem, seniorům, hendikepovaným a dalším ohroženým osobám, které se staly obětí úmyslného trestného činu, obětem nebezpečného pronásledování (tzv. stalkingu), rodinným příslušníkům pohřešovaných osob (především dětí) a dále při tragických dopravních nehodách a dalších mimořádných událostech. Vznik týmů krizových interventů na všech krajských ředitelstvích v rámci Policie ČR znamenal doslova revoluci ve vztahu policie versus veřejnost. Do doby jejich vzniku se dbalo hlavně na dodržování práv obviněných a obžalovaných. Práva poškozených šla víceméně mimo policii. Jejich ochrana nebyla systémová. Zájem o to, co poškozený prožívá a jak je mu možno pomoci, záležel na policistech, kteří byli s obětí v prvotním kontaktu. Ne vždy byli ale tito policisté schopni kvalifikovaně pomoci. Až nyní má pomocná ruka krizových interventů systémový rámec. Použitá a doporučená literatura Brown, T. M. – Pullen, I. M. – Scott, A. F.: Emergentní psychiatrie. Psychoanalytické nakladatelství, Praha 1992. Buchmann, K. E.: Beratung. Interventionsstrategien in schwierigen Lebenslagen. Villingen-Schwenningen, Texte, Nr. 21, 1999. Čech, J.: Úvod do policajnej psychológie. Edícia policajných vied. Tlačiareň MN, Bratislava 1998. Čírtková, L.: Policejní psychologie. 1. vyd. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2006, s. 309. Čírtková, L.: Profese se zvýšeným rizikem PTSP. In: Psychologie v ekonomické praxi, 1996, 3–4, s. 145–150. Dorner, K. – Plog, U.: Bláznit je lidské. Grada Publishing, Praha 1999. Ehlers, A.: Posttraumatische Belastungsstörung. Hogrefe, Göttingen 1999. France, K.: Crisis Intervention. Charles C. Thomas Publisher, Springfield 1996. Chandler, J. T.: Modern Police Psychology. Charles C. Thomas Publisher, Springfield 1990. Kastová, V.: Krize a tvořivý přístup k ní. Portál, Praha 2000. Knoppová, D. a kol.: Telefonická krizová intervence. Remedium, Praha 2001. Preis, M. – Vizinová, D.: Psychické trauma a jeho terapie. Portál, Praha 1998. Úlehla, I.: Umění pomáhat. Renesance, Písek 1996.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187581
/ 99
15. Loupežné přepadení
Tato kapitola se zabývá trestným činem loupeže, jednak z pohledu práva v současné době platného, tedy de lege lata, a stejně tak i pohledu novelizace trestního zákona, který vešel v účinnost od 1. ledna 2010, tedy de lege ferenda. Máme-li být konkrétnější, pak se trestného činu loupeže podle § 173 z. č. 40/2010 Sb. dopustí ten: 1. Kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let. 2. Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, ◎◎ spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, ◎◎ způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví, ◎◎ způsobí-li takovým činem značnou škodu, nebo ◎◎ spáchá-li takový čin v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu vlasti zrady (§ 309), teroristického útoku (§ 311) nebo teroru (§ 312). 3. Odnětím svobody na osm až patnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu. 4. Odnětím svobody na deset až šestnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt. 5. Příprava je trestná. Jak uvádí Novotný (2007, s. 61): „Trestní zákoníky zpravidla zařazují loupež mezi trestné činy proti majetku. Náš trestní zákon uvádí loupež mezi trestnými činy proti svobodě, neboť značná nebezpečnost loupeže spočívá především v zásahu do osobní svobody.“ Rozdíl mezí trestným činem loupeže a trestným činem krádeže je právě v užití fyzické síly nebo pohrůžky bezprostředního násilí, které směřuje ke zmocnění se cizí věci. Pokud tedy není takovéhoto jednání použito, jedná se o krádež, i když věc byla například vytržena z rukou oběti. Pokud jde tedy o základní skutkovou podstatu trestného činu loupeže, kde je poprvé popsána činnost pachatele, pak má trestný čin loupeže v podstatě dva objekty trestného činu. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Pojem násilí však není nikde v zákoně definován. Při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. V teorii se rozlišuje: a) Násilí ve formě vis absolutna, tj. násilí, které zcela vylučuje jiné než požadované chování oběti, kdy složka vůle u oběti zcela chybí. b) Násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli oběti, ale působí na její psychiku s cílem přinutit ji, aby se podrobila nátlaku, který však není neodolatelný, a proto se složka vůle u oběti projevuje, ale je ovlivněna prováděným násilím (Šámal, 1. díl, 2004). Loupežné přepadení patří mezi nejtypičtější kriminální útoky hrozící zejména v místech, kde se manipuluje s penězi. Pravděpodobně jeden z největších pohybů peněz na hotovosti je ve
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187581
100 / Aplikovaná forenzní psychologie
finančních institucích. Je tedy zřejmé, že na tyto instituce směřuje i zájem pachatelů trestné činnosti. Je skutečností, že u finančních institucí, zejména pak u jejich poboček, jednatelství apod. jsou značná bezpečnostní rizika daná zejména tím, že zde dochází ke značnému pohybu osob, které mají do těchto prostor prakticky nijak neomezený a nekontrolovatelný přístup, mají možnost vnést do těchto prostor cokoliv, prostor kontrolovat, monitorovat, sledovat pohyb osob a personálu. Tento druh ohrožení je z hlediska závažnosti následků obtížně srovnatelný s jinými majetkovými riziky, protože zahrnuje prvek násilí, resp. pohrůžku bezprostředního násilí vůči zaměstnanců, nebo i dalším osobám. Uvedená okolnost podstatně zvyšuje společenskou nebezpečnost této trestné činnosti, a je proto v obecném zájmu tomuto negativnímu jevu předcházet, zejména pak na pracovištích s peněžním provozem uplatňovat systém opatření způsobilých zajistit odpovídající ochranu před tímto rizikem. Příklad: V roce 2011 došlo k 26 skutkům loupežných přepadení bankovních domů, kdy počet je přibližně stejný jako v roce 2010 (31 skutků). Tato problematika má klesající tendenci a velmi dobrou objasněnost (téměř 58 %). Klíčovou roli zde hraje vynikající práce pražské policie a spolupráce s bankovními domy a médii.
Z povahy loupeže je zřejmé, že jejími hlavními aktéry jsou lidé, na jedné straně pachatelé se svým do určité míry promyšleným záměrem a na straně druhé jejich oběti. Potenciální obětí může být kdokoli, ať již jako soukromá osoba, či organizace. Za základní prvky způsobu páchání loupeže můžeme pokládat přípravu, způsob provedení a činnost po loupeži. Stopy mohou při loupeži vzniknout jak ve fázi, kdy se pachatel na tento trestný čin připravoval, tak při jeho provedení, nebo i po spáchání činu. Trestný čin vzniká jako souhra tří faktorů: ●● motivovaný pachatel; ●● vhodný objekt (dosažitelný, resp. slabý a bezbranný); ●● vhodné podmínky (v okolí nejsou lidé, malá přehlednost). K průběhu samotného loupežného přepadení nelze stanovit nějaký univerzální scénář a tvrdit, že podle něj proběhne každá taková akce. Vždy musíme brát v úvahu, že takový akt ovlivňuje celá řada faktorů, které se případ od případu liší. Všechny však mají jedno společné: zájem pachatele či pachatelů na zisku finančních prostředků.
Příprava ke spáchání trestného činu Při výběru objektu loupežného přepadení pachatel zvažuje očekávaný zisk (kořist), poznatelné možnosti vloupání a z toho plynoucí riziko. Pachatel si v tomto stadiu mapuje prostor činnosti organizace a v souvislosti s tím si mapuje i jednotlivé pracovníky, kteří se v tomto prostoru pohybují, jejich činnost, časové harmonogramy, přístupové a únikové cesty a celou řadu dalších okolností. Nezřídka se lze setkat i s tím, že má snahu se od pracovníků dozvědět různé podrobnosti, a nelze ani vyloučit snahu získat tyto pracovníky pro svůj záměr. Už v tomto stadiu vzniká pro pracovníky jisté nebezpečí, zejména v tom, že si je pachatel začíná pamatovat, mnohdy zjistí i jejich jména a předpokládá, že později mohou jeho jednání dosvědčit. Dalším nebezpečím je ta skutečnost, že si pracovník může takové činnosti pachatele všimnout a nevhodným jednáním vůči takové osobě pak vyvolá ohrožení sebe sama.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187581