9 Jarreta otravovalo, že se k němu chová jako k obchodnímu part nerovi. Všechen elán a nadšení věnovala pouze plánům na záchranu pivovaru. Něžná slova a úsměvy patřily synovci a švagrové. Chovala se, jako by se včera večer v chodbě nic nepřihodilo, a to ho rozčilovalo. Hořel touhou jí připomenout, že včera večer ji rozhodně nevnímal jako zástupkyni pivovaru. A když ji líbal, zjihla. Stejně jako teď. Zajásal. Tiskla se k němu, křečovitě svírala jeho kabát a dovolila mu proniknut jazykem do hebkých úst. Zasténal a přivinul ji k sobě. Její svěží vůně ho opájela. Voněla jinak než ostatní ženy – žádnými květinami nebo parfémy, které se jednomu znechutí, ale příjemně a vábně. Pomeranči a medem… až má člověk chuť se zakousnout. Chtěl se do ní zakousnout. Zakrýval její ústa svými a závratné aroma mu stoupalo do hlavy. Zkoumal jemnou kůži na jejím krku, pak lákavý ušní lalůček. Když jej zlehka stiskl, zasténala a objala ho pevněji. „Teď jsem vám jistě patřičně poděkovala za vaši… pomoc, mylorde,“ zašeptala. „A je na mně, abych vyjádřil dík za vaši pomoc.“ Líbal ji na krk. „Neudělala jsem nic, čím bych si zasloužila tak mimořádné poděkování.“ „Líbáte se se mnou.“ A zvyšuje mu tep a přivádí jeho tělo do varu. „Polibky… jako poděkování za polibky….“ Ztěžka se nadechla. „To by mohlo být nebezpečné. Jak by takové počínání mohlo skončit?“ ~ 98 ~
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187487
Věděl, jak by mohlo nejlépe skončit. S ní v jeho posteli, připravenou ho přijmout a prožít rozkoš. Společnou rozkoš. Chystal se položit jí dlaň na ňadro. Zarazila se. „Takhle by to skončit nemělo,“ řekla a odsunula mu ruku. Znovu se zmocnil jejích úst, tentokrát mnohem naléhavěji. Cítil, že přes všechna slova netouží po něžnosti ani nechce dělat okolky, ale žádá, aby byl troufalejší. Předpokládal správně, protože její ruka povolila a pak si přitáhla jeho dlaň k ňadru. Probůh, je dychtivá stejně jako on, což ještě podpořilo jeho vzrušení. V přítomnosti členů rodiny se k němu možná chovala chladně, ale tady, o samotě, byla vášnivá a svolná a přiváděla ho k šílenství. Hnětl jí ňadro, až ucítil v dlani pevný uzlík, jasně znatelný i přes několik vrstev oblečení. Její tiché sténání v něm prohlubovalo touhu, až se přistihl, že tiskne Annabel ke stěně vedle pootevřených dveří, zakrývá její tělo svým – „Teto Annabel? Lorde Jarrete? Jste tam?“ ozvalo se za dveřmi, pár desítek centimetrů od nich. Sotva ji pustil a stačil ustoupit a vešel George. Annabel zrudla a vrhla po Jarretovi vyčítavý pohled. Sakra, sakra! Nenápadně si sundal klobouk a zakryl probuzené mužství. „Co se tu děje?“ zeptal se George úsečně. „Jeho Lordstvo a já jsme debatovali… o tvé matce,“ odpověděla s nuceným úsměvem. George stiskl rty. „Matce je zle. Musíte za ní.“ „Jistě!“ Annabel si letmo přejela po beznadějně rozcuchaných vlasech a odstrčila Jarreta, aby mohla projít. Na chodbě zůstala stát a ohlédla se po synovci. „Jdeš, Georgi?“ Hoch upíral zachmuřený pohled na Jarreta. „Hned tam budu!“ Jarret spolkl kletbu. Snad se ho ten kluk nechystá zpražit? Nepřichází v úvahu! Co s Annabel v soukromí dělají, do toho mu nic není! George zavřel dveře a pohlédl Jarretovi zpříma do očí. „Rád bych věděl, mylorde, jaké jsou vaše záměry ohledně mé tety.“ Jeho záměry? Vzrušení rázem opadlo. Odhodil klobouk na křeslo. „Nevím, co se domníváš, žes viděl, hochu, ale…“ „Snad poznám, když se muž líbá se ženou!“ vybafl George. ~ 99 ~
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187487
Kdyby se netvářil tak vážně, Jarret by vybuchl smíchy. „No ne, opravdu?“ Nedůvěřivě na něj pohlédl. „Počítám, že máš v tomto ohledu značné zkušenosti!“ George zrudl, ale nedal se odbýt. „O zkušenosti tu nejde – nejsem slepý! A pokud jde o ženy, provází vás jistá pověst.“ „Také jsem slyšel.“ Upřeně hocha pozoroval. „Ale pověst tvé tety je neposkvrněná. Přece si nemyslíš, že by dovolila…“ „Dovolila? Ne. To ale neznamená, že byste nemohl mít…totiž…“ „Obviňuješ mě, že si na tvé tetě vynucuji pozornost?“ George znehybněl. „Vím, co jsem viděl!“ „Nevíš vůbec nic, chlapečku!“ vybafl. „Ať mezi námi došlo k čemukoli, je to naše soukromá záležitost a ty do toho nemáš co mluvit!“ „Sám jste řekl, že mám začít uvažovat jako muž!“ Vypjal ramena. „Tak to dělám. Kdyby tu byl otec, zachoval by se stejně! A jestli nemáte čestné úmysly…“ „A co když mám?“ Proč tohle k sakru říká? George se na něj upřeně podíval a v očích mu nadějně zajiskřilo. „To by ovšem bylo něco jiného.“ Jarret mlčel a hoch ho ostražitě pozoroval. „Takže říkáte, že vaše úmysly jsou poctivé?“ Jarret se zamračil. Připadal si zatlačený do kouta. Proč by měl proboha odpovídat nějakému holobrádkovi? Udělá, co chce, zatraceně, jako dělal odjakživa – a využije domněnky toho kluka ve svůj prospěch. „Tvoje teta a já musíme vyřešit nějaké problémy, proto bych byl rád, kdybys udržel mé záměry v tajnosti, Georgi.“ Přece toho kluka nenechá, aby běžel za Annabel a oznámil jí, že se o ni lord Jarret uchází! Hoch přikývl. „Dobře.“ Jarret ukázal ke dveřím. „A teď bychom se měli podívat na tvou matku.“ „Ano, sire.“ Vykročili ke dveřím. „Kdybyste se oženil s tetou, stal byste se mým strýcem.“ Ovládl se, aby nevzdychl. „Soudím, že ano.“ Bože, stůj při něm! Pro člověka, který schválně lže dvanáctiletému chlapci, je určitě vyhrazeno nějaké zvláštní oddělení v pekle! ~ 100 ~
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187487