mělo svoje rozdělená území. Ulice nad nimi byla proslule feťácká. Tohle všechno ho minulo. Měl svůj zájem, svůj sen. První pivo okusil v sedmnácti. Už dva roky hrával prim mezi staršími a při přechodu do dospělosti si myslel, že to půjde samo. Nešlo. Trenér s ním nekomunikoval, necítil žádný zájem. Tak se v létě sebral a odjel do Itálie. Dnes ví, že neměl z těžké situace utíkat, ale víc zabojovat. Zpovzdálí pozoroval výsledky týmu. Byli zoufale poslední, což vyústilo v odvolání trenéra. Vrátil se, okamžitě dostal důvěru a začal neskutečně makat. Nakládal si individuální zátěž, o které trenér neměl ani tušení. Rychlostní tréninky třikrát týdně navíc, posilovna čtyřikrát týdně. Dostal se do A‑týmu Lokomotívy Košice a zničil si kotníky i kolena. Na vojně měl hrát druhou ligu v Michalovcích. Sbalil si kopačky a narukoval. Ostříhali ho dohola a kopačky poslali domů. Byl odvelen do Popradu na poddůstojnickou školu. Nebylo pomoci. Zhroutil se mu svět. Na protest, že mu vzali fotbal, se postavil do radikální opozice. Hrozilo mu vojenské vězení. Měl jeden průšvih za druhým, totální averzi vůči autoritám, za trest nedostal jediný opušťák. Důstojnické zkoušky nedělal, nic nedělal, bylo mu všechno jedno. Ale mezi vojáky si vydobyl vůdčí postavení. Dělalo se, co on řekl. Byl v takové fyzické kondici, že se na něj uzavíraly sázky, jestli porazí kluky z cizineckých legií. Nejenže zvládl to, co oni, ale uměl to ještě rychleji. Často mu při sázkách kamarádi říkali: „Žipi, to nedokážeš.“ Dokázal, i když mu jeden magor boxer málem zlomil vaz. Na vojně řádila šikana, občas se vzbudil a viděl vyklepaného kluka, který to nezvládal, a ostatní mu ještě nakládali. Šel za staršími „šéfy“ a vyjednal dohodu. „Já udělám, co je zapotřebí, ale toho kluka necháte na pokoji.“ Slabším dělal zeď. Se silnými se nemazal. Nesnášel ponižování. Domů jezdit nemohl, a tak těm, co jezdili, nadiktoval, co mu mají přivézt. Svůj vzdor dotáhl až do konce. Zkoušky skandálně neudělal. Vrátil se do Michalovců, kde ho kapitán vítal se slovy: „Tak to jsem tady ještě nezažil.“ Měsíce netrénoval, přibral deset kilo a byl naštvaný na celý svět. Negace v něm byla tak silná, až skončil se zdravotními problémy v nemocnici. Na interně dlouho nevěděli, co se s ním děje. Tak velkou roli sehrála psychika. Tátův tlak, aby si našel práci, sílil. Zvlášť když ho potkal po ránu, jak se vrací ze zápasu, zatímco on šel do práce. V tomto „veselém období“ hrál se skvělou partou reprezentantů ve futsalu, chodilo na ně víc diváků než na druhou ligu. Hráli pěkně a také pěkně slavili. U některých to hraničilo s alkoholismem. V tuhle chvíli se nenašel nikdo, kdo by ho podpořil v cestě zpět na fotbalový vrchol, na který měl. Ani rodiče, ani klub, ani jeho zdraví, které si přehnanými tréninky sám poničil. Práce na Slovensku nebyla, 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187443