mělo svoje rozdělená území. Ulice nad nimi byla proslule feťácká. Tohle všechno ho minulo. Měl svůj zájem, svůj sen. První pivo okusil v sedmnácti. Už dva roky hrával prim mezi staršími a při přechodu do dospělosti si myslel, že to půjde samo. Nešlo. Trenér s ním nekomunikoval, necítil žádný zájem. Tak se v létě sebral a odjel do Itálie. Dnes ví, že neměl z těžké situace utíkat, ale víc zabojovat. Zpovzdálí pozoroval výsledky týmu. Byli zoufale poslední, což vyústilo v odvolání trenéra. Vrátil se, okamžitě dostal důvěru a začal neskutečně makat. Nakládal si individuální zátěž, o které trenér neměl ani tušení. Rychlostní tréninky třikrát týdně navíc, posilovna čtyřikrát týdně. Dostal se do A‑týmu Lokomotívy Košice a zničil si kotníky i kolena. Na vojně měl hrát druhou ligu v Michalovcích. Sbalil si kopačky a narukoval. Ostříhali ho dohola a kopačky poslali domů. Byl odvelen do Popradu na poddůstojnickou školu. Nebylo pomoci. Zhroutil se mu svět. Na protest, že mu vzali fotbal, se postavil do radikální opozice. Hrozilo mu vojenské vězení. Měl jeden průšvih za druhým, totální averzi vůči autoritám, za trest nedostal jediný opušťák. Důstojnické zkoušky nedělal, nic nedělal, bylo mu všechno jedno. Ale mezi vojáky si vydobyl vůdčí postavení. Dělalo se, co on řekl. Byl v takové fyzické kondici, že se na něj uzavíraly sázky, jestli porazí kluky z cizineckých legií. Nejenže zvládl to, co oni, ale uměl to ještě rychleji. Často mu při sázkách kamarádi říkali: „Žipi, to nedokážeš.“ Dokázal, i když mu jeden magor boxer málem zlomil vaz. Na vojně řádila šikana, občas se vzbudil a viděl vyklepaného kluka, který to nezvládal, a ostatní mu ještě nakládali. Šel za staršími „šéfy“ a vyjednal dohodu. „Já udělám, co je zapotřebí, ale toho kluka necháte na pokoji.“ Slabším dělal zeď. Se silnými se nemazal. Nesnášel ponižování. Domů jezdit nemohl, a tak těm, co jezdili, nadiktoval, co mu mají přivézt. Svůj vzdor dotáhl až do konce. Zkoušky skandálně neudělal. Vrátil se do Michalovců, kde ho kapitán vítal se slovy: „Tak to jsem tady ještě nezažil.“ Měsíce netrénoval, přibral deset kilo a byl naštvaný na celý svět. Negace v něm byla tak silná, až skončil se zdravotními problémy v nemocnici. Na interně dlouho nevěděli, co se s ním děje. Tak velkou roli sehrála psychika. Tátův tlak, aby si našel práci, sílil. Zvlášť když ho potkal po ránu, jak se vrací ze zápasu, zatímco on šel do práce. V tomto „veselém období“ hrál se skvělou partou reprezentantů ve futsalu, chodilo na ně víc diváků než na druhou ligu. Hráli pěkně a také pěkně slavili. U některých to hraničilo s alkoholismem. V tuhle chvíli se nenašel nikdo, kdo by ho podpořil v cestě zpět na fotbalový vrchol, na který měl. Ani rodiče, ani klub, ani jeho zdraví, které si přehnanými tréninky sám poničil. Práce na Slovensku nebyla, 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187443
a navíc byl Žipi vídán s dívkou patřící k největšímu bossovi košického podsvětí. Byla starší, zvyklá na vysoký životní standard, nechápal, co od něj očekává. Láska to nebyla. Prostě se jí líbil. To se ovšem nelíbilo jejímu příteli. V Košicích ovládal všechno, bál se ho každý. Jednou si na ně počkal. Na ulici je oba posadil nedobrovolně do auta. On řídil, ona a Žipi vzadu a vedle něj chlap „vražda“. Důrazně je varoval, vyhrožoval, ona se snažila situaci uklidnit. To všechno cestou ke starožitnictví, které nechala mafie vyhodit do vzduchu, a její šéf se jel na ten výbuch podívat. Dnes je ve vězení za několik vražd. Žipi chtěl studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu v Bratislavě, ale rodina si jeho studia nemohla finančně dovolit. A tak se jednoho rána sbalil a oznámil mamince, že odjíždí a že už se nevrátí. Sedli s kamarádem na ten nejdelší vlak přes Česko‑Slovensko a vystoupili v Praze na hlavním nádraží. Koupil si Annonci a obvolával nabídky práce. Dostal ji v Mladé Boleslavi. Dva roky svařoval podlahy v tamní automobilce. Práce to byla fyzicky tak těžká, že z deseti chlapů jich pět odešlo po jednom týdnu. Když přišel nováček, tipovali, jak dlouho vydrží. Neměl peníze, ráno snědl dvě suché housky, večer kukuřici nebo sušené švestky. Bydlel na ubytovně s ochlastou a po třech měsících se rozhodl, že takhle jeho život vypadat nebude. Půl roku se připravoval na přijímací zkoušky na fakultu, po které toužil, akorát přihlášku podal v Praze. Mistrovi v práci oznámil, že nebude brát přesčasy, musely mu zbýt síly na výkonnostní talentové zkoušky. I tak toho měl plné zuby. Připravoval se sám, bez zkušeností, předpokládal, že uspěje jako fotbalista. Netušil, co všechno ho čeká. Při vrhu koulí například vůbec nerozuměl, co po něm chtějí, v češtině nechápal terminologii, protože neznal pravidla. Nevěděl, že při hodu nesmí přešlápnout přes půlku kruhu. Pak přišel basket, házená, byl překvapený, ale dělal, co mohl. Na prestižní sportovní vysokou školu byl přijat. Ve fabrice pracoval až do posledního dne. Dvacátého prvního září nastupoval na fakultu a dvacátého byl ještě v práci. A jen tak mimochodem, i v Mladé Boleslavi měl problém s čečenským zločincem, jehož holka si Žipiho „vyhlédla“. Mafiánkám prostě imponoval. Našetřil si na studia přes šedesát tisíc, což mu vydrželo asi rok. Škola byla fyzicky náročná, hrál navíc v akademickém týmu, se kterým se stali mistry republiky v akademických hrách, a on musel začít znovu manuálně pracovat, aby dostudoval. Prázdniny pak trávil po brigádách v Německu. Ale už přesně věděl, že se chce v budoucnu věnovat jako trenér mládeži. Dát mladým hráčům to, co sám nedostal. Poskytnout jim podporu, fundované vedení, obklopit je trpělivostí a klidem, pomoci jim v přechodu do dospělé fáze života. A dbát na jejich zdraví a vzdělání. Ve druhém ročníku byl na praxi ve Spartě Praha. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187443
Vůbec z toho neměl dobrý pocit. Okamžitě pochopil, že to nemá nic společného s tím, co by chtěl dělat. Necítil žádnou pokoru, a bez pokory on pracovat neumí a nechce. Už jako kluk měl často jiné názory než ostatní, ale nedával je najevo. Když přišel trénovat do Dukly Praha, dělal svou práci úplně jinak, než bylo zvykem. A narážel. Sám to hned nepoznal, ale po čase si to samozřejmě uvědomoval. Začínalo to maličkostmi – třeba že někdo rozdělil kluky na soustředění do pokojů, aniž by je znal a cokoliv o nich věděl – a končilo zásadními věcmi ve vedení tréninku, v komunikaci s hráči, ve filozofii hry, ve výchově kluků. Myslel, že to nevydrží. Musel poslouchat lidi, které nechtěl poslouchat, a bytostně věděl, že to dělají špatně. Obrat nastal příchodem nového vedení klubu v čele s Michalem Prokešem, který k mládeži přivedl trenéry Fišara a Hynka. Přinesli do klubu zkušenost, lidskou slušnost, morálku a především vizi. Po pár týdnech bylo jasné, že Žipi se pro ně stane trenérem s velkým T. Život se změnil nejen jemu, ale všem v Dukle. Kromě FTVS a pedagogického vzdělání dosáhl i nejvyšší profi‑licence trenéra mládeže UEFA. Díky ní se utvrdil v mnoha svých odborných názorech, získal další informace teoretické i praktické, ani ne snad z hlediska hry, ale především v otázkách motivace, psychologie, mentality. Měl možnost jít víc do hloubky a pochopit, jak poznané věci použít v praxi. Trenéři mládeže jsou často trenéry těch dospělých přehlíženi. To se Žipimu nemůže stát. Respektu se mu dostává i od vedení ligového A–týmu. Je ceněn víc, než si to sám připouští. Dodnes, když mu volají kolegové i z jiných klubů o radu, nechápe. „Co jim mám radit?“ ptá se sám sebe. Ale svou cestou jde sebevědomě a jistě. Na fakultě žil svůj nejdelší vztah. Pět let se studentkou filozofie. Asi ho měla opustit, mělo se tak stát. Možná by nikdy nedokázala pochopit složitost jeho životní hry a tolik sil investovaných do života dospívajících kluků. A tak na základní škole v Mníšku potkal paní učitelku prvňáčků. Věděla dobře, co práce s dětmi znamená, a jako tanečnice znala, co obnáší sport. Potkal svůj nejhezčí vztah. Jeho Eliška je drobná, něžná a působí plaše. On je vedle ní velký, silný, komunikativní, přitom zvláštně uzavřený. Nese v sobě hloubku. Je noční pták. Chodí spát po půlnoci, v sedm ráno je ve škole. Když má volno, ponocuje do tří do rána. Čte si (pravděpodobně odborné knihy, třeba od Mariana Jelínka o důležitosti stavu mysli ve sportu či svou srdcovou záležitost Barca – zrod nejlepšího klubu na světě), má klid, který má rád. Jeho tátovi říkali „vlk samotář“, ačkoliv měl kolem sebe plno lidí. Je stejný. A stejně jako táta se musí učit říkat „ne“. Jeho otec každému pomůže a nezná žádnou hranici, která by mu řekla „dost – už tě zneužívají“. Žipi se to učí a jde mu to těžce. Kdyby měl vlastní děti, ví přesně, na co by dával pozor. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187443