Jana Pronská
Starý kastelán vstal a postavil se před skupinku. „Jak to myslíte? Už není třeba přísahat věrnost? A vy jste v pořádku, má paní?“ Ctibor k němu přistoupil a lépe si ho prohlédl. Muž měl už na zádech pěkných pár křížků, ale mohutná postava, jen o málo nižší než Ctiborova, rovný postoj a přímý pohled dávaly tušit, že Michal je vážený muž a zejména voják, který ctí slovo a přísahu. Hodilo by se mu, kdyby tu zůstal. „Vaše paní je v pořádku,“ odpověděl za Seleinu. „A tak i zůstane!“ „Jako vězeňkyně, či jako služka?“ Michal se nebojácně postavil hradnímu pánu a nikdo se mu v tom neodvážil zabránit. „Michale, více úcty!“ napomenula ho Seleina. „Mám být uctivý k člověku, který vás nechal přespávat v žaláři, neboť jeho milenka vám zabrala komnatu? Kvůli kterému jste musela dřít jako poslední služka? To raději shnijeme v této kobce!“ prohlásil stařec rozhořčeně. Seleinu zalila červeň, Ctibor zbledl, zatnul zuby a zamračil se, ale trvalo to jen chvíli. Statečně se zahleděl do Michalových obviňujících očí. Bylo velmi, velmi nepříjemné přiznat si chybu, kterou si teď uvědomoval se všemi důsledky. K Seleině a její lidem se zachoval hanebně. Jeho muži jen plnili rozkazy, za všechno je zodpovědný on. „Jste volní, dělejte, jak myslíte,“ řekl nakonec stroze. Révaiovi poskoci viseli na mřížích, zvědavě natahovali krky a škodolibě se chechtali. Ctibor si jich nevšímal, znamenali pro něj méně než vzduch. Otočil se k Seleině: „Vaši lidé jsou volní, budu rád, pokud zůstanou, ale jestli se 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187422