že uzavření smlouvy proběhlo v prostorách předchozích zákazníků prodávajícího, kteří na prezentaci pozvali své známé. Zboží si zákazníci vybírají z katalogu a jsou upozorňováni na to, že cena je v markách, rovněž jsou poučeni o možnosti odstoupit od smlouvy, což je podle kupní smlouvy sankcionováno 25 % z kupní ceny. Dále obchodní zástupce vypověděl, že stěžovateli umožnil, aby si kupní smlouvu před podpisem řádně přečetl.
14. Z kopie smlouvy založené na č. l. 209 vyplývá, že kupní cena činila 2 136 DEM, přičemž měla být splatná v českých korunách podle kurzovního lístku ČNB dle kurzu platného v den placení zálohy. Mezi účastníky bylo sjednáno placení kupní ceny ve 24 měsíčních zálohách, s tím, že zboží bude dodáno 28 dní po připsání poslední dohodnuté zálohy na účet prodávajícího. Jako místo plnění je označeno „ULA“.
15. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 2. 6. 1999 (č. l. 32–36) žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že kupní smlouva je platným právním úkonem, byla uzavřena určitým a srozumitelným způsobem a stěžovatel byl při jejím podpisu poučen a seznámen s jejím obsahem, což stvrdil podpisem. Pokud namítá, že se při jejím podpisu cítil pod určitým tlakem, nalézací soud uvedl, že to jej nezbavuje odpovědnosti za provedený právní úkon. Pokud jde o odstoupení od smlouvy, nalézací soud konstatoval, že to by bylo možné, jen pokud by tato možnost byla ve smlouvě sjednána, nebo byl-li úkon učiněn v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, což však soud ze zjištěných skutkových okolností nedovodil.
16. Rozsudek nalézacího soudu byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1999 (č. l. 52–55), a to z důvodu absence zkoumání pravosti předložených listin a oprávnění obchodního zástupce jednat za prodávajícího.
Ochrana slabší smluvní strany
17. Na č. l. 111 je založen protokol opakované svědecké výpovědi obchodního zástupce prodávajícího, který potvrdil, že stěžovatele výslovně poučil o možnosti od smlouvy odstoupit. V opakované účastnické výpovědi na ústním jednání dne 6. 12. 2002 (č. l. 139) stěžovatel uvedl, že při prezentaci byla vytvořena situace, kdy nevěděl, jak z nabídky „vykličkovat“. Smlouvu si chtěl vzít k prostudování domů, což mu nebylo umožněno, smlouvu neměl k dispozici ani po podpisu; dostal ji domů poštou, neboť po jejím podpisu ji obchodní zástupce „posílal někam podepsat“. Když obchodní zástupce uvedl, že od smlouvy lze odstoupit, rozhodl se stěžovatel situaci vyřešit tak, že smlouvu podepsal a byl rozhodnut od ní posléze odstoupit. Doslova uvedl: „byl jsem dotlačen do kouta. Byla to pro mne zadní vrátka, že to podepíšu s tím, že později odstoupím.“
18. Rozsudkem ze dne 13. 12. 2002 (č. l. 147–150) nalézací soud žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že při uzavírání smlouvy nebylo překročeno jednatelské oprávnění zástupce, smlouva není v rozporu s dobrými mravy, je ve všech částech srozumitelná a určitá a rovněž zde nebyl důvod pro odstoupení od smlouvy. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2003 (č. l. 187), neboť odvolací soud jej shledal nepřezkoumatelným, pokud jde o zdůvodnění konkrétní výše stěžovatelova závazku; pokud jde o ostatní skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry, považoval je odvolací soud za správná. 19. Rovněž následující rozsudek nalézacího soudu byl odvolacím soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost, a to z důvodu neprůkazného použití směnných kurzů mezi CZK a DM a tím i celkové výše dluhu stěžovatele (č. l. 218–219).
20. Ve svém písemném podání ze dne 20. 8. 2004 založeném na č. l. 235–240
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186776
Ochrana slabší smluvní strany
stěžovatel rekapituloval všechny své námitky (rozpor s dobrými mravy, zneužití práva, resp. postavení prodávajícího v právním vztahu, včetně toho, že ponechal stěžovatele v přesvědčení, že od smlouvy odstoupil, jednotlivé splátky po dobu tří roků ani neurgoval a před promlčením nároku podal žalobu, odstoupení od smlouvy, neurčitost smlouvy, pokud jde o sjednané místo plnění označené jako „ULA“). Nově pak namítl, že zboží, které je předmětem kupní smlouvy se již nevyrábí, takže i po zaplacení dluhu nebude prodávající schopen zboží dodat, a že po vstupu ČR do EU nemá zboží příslušné hygienické certifikace a prohlášení o shodě podle zákona č. 22/1997 Sb. V tomto stěžovatel spatřoval i důvod zániku závazku pro nemožnost plnění (§ 575 obč. zák.).
21. V průběhu ústního jednání dne 15. 9. 2004 předložil zástupce žalobce (prodávajícího) originály certifikací s tím, že se jedná o certifikáty celé nabídky prodávajícího, tedy veškeré zboží žalobce, včetně zboží, které je předmětem kupní smlouvy uzavřené se stěžovatelem. Dále navrhl, že zboží je žalobce ochoten složit do soudní úschovy, bude-li k tomu soudem vyzván. Zástupce stěžovatele namítl, že by bylo třeba provést přesnou identifikaci zboží, uvedených v certifikátech, se zbožím, které je předmětem kupní smlouvy, dále namítl, že nebylo předloženo prohlášení o shodě a navrhl provedení důkazu výslechem svědkyně, která měla být v sídle prodávajícího poučena, že předmětné zboží již nelze dodat, navrhl výslechy svědků, které by prokazovaly odstoupení od smlouvy. Nalézací soud provedení těchto důkazů zamítl a rovněž zamítl návrh na převedení zboží do soudní úschovy.
22. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že obecný soud stěžovatelem vznášené námitky považoval za liché. Především
98
konstatoval, že smlouva, ani její jednotlivá ustanovení neodporují dobrým mravům, nejsou neurčitá, stěžovatel pak nebyl ani uveden v omyl, pokud jde o měnu peněžitého plnění. Nalézací soud pak neshledal, že by smlouva byla stěžovatelem uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, což by stěžovatele opravňovalo od smlouvy odstoupit. Pokud byl obchodním zástupcem informován o možnosti odstoupit od smlouvy, stalo se tak před podpisem smlouvy; smlouva byla uzavřena písemně, proto k její změně mohlo dojít pouze písemně, což podle nalézacího soudu stěžovatel neprokázal. Jestliže se stěžovatel podle obvodního soudu dovolával toho, že od 16. 10. 1995 přestala ČNB zveřejňovat směnné kurzy a neměl tudíž kurz rozhodující pro výpočet splátek v korunách k dispozici, nalézací soud k tomu uvedl, že s ohledem na způsob vyhlašování kurzu se jedná o skutečnosti obecně známé, které stěžovatel měl znát.
23. Odvolací soud v napadeném rozsudku konstatoval, že nalézací soud se zcela vypořádal se všemi námitkami vznesenými v průběhu řízení stěžovatelem a odvolací soud považoval jeho závěry za věcně správné.
24. Nejvyšší soud pak v usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost, uvedl, že „posouzení otázky neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.) souvisí s otázkou smluvní volnosti a autonomie. V občanskoprávní oblasti obecně se uplatňující princip autonomie (§ 2 odst. 3 obč. zák.), zvláště pak princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a mimo jiné i jaký typ smlouvy subjekty pro konkrétní případ zvolí. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186776
osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující obsah toho, co si smluvní subjekty dohodly“. Nejvyšší soud tedy dovodil, že všechny stěžovatelovy námitky vážící se k rozporu s dobrými mravy jsou liché, neboť obsah kupní smlouvy je výrazem smluvní svobody.
25. Ústavní soud po provedeném řízení a poté, co si vyžádal podle ust. § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
26. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, nález č. 90). Jinými slovy jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy
Ochrana slabší smluvní strany
také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.
27. Stěžovatel založil svou ústavní stížnost v podstatě na několika námitkách, jejichž společným znakem je, že obecné soudy nedostatečně akcentovaly působení dobrých mravů na závazkový vztah mezi stěžovatelem a společností Z. I., s. r. o.
28. Ústavní soud se s touto námitkou stěžovatele ztotožňuje, když za přílišný formalismus při výkladu právních norem považuje především to, že obecné soudy se při zkoumání rozporu s dobrými mravy soustředily především na její izolované působení v jednotlivých ustanoveních kupní smlouvy, aniž by vzaly v potaz působení dobrých mravů na celý komplex tohoto závazkového vztahu, včetně jeho kontraktační fáze a stadia po podpisu smlouvy. Ústavní soud je totiž přesvědčen, že takto extenzivní použití korektivu dobrým mravů, je v daném případě odůvodněno specifickým charakterem závazkového vztahu mezi stěžovatelem a obchodní společností Z. I., s. r. o.
29. Ačkoliv předmětný právní vztah vznikl v roce 1995, nelze podle Ústavního soudu zcela přehlížet, že svým vznikem a povahou jde o vztah obdobný vztahům vzniklým na základě tzv. spotřebitelských smluv, neboť je nepochybné, že stěžovatel byl v daném vztahu v postavení spotřebitele a prodávající dodavatele, přičemž ke kontraktaci došlo mimo obchodní prostory dodavatele.
30. Režim spotřebitelských smluv (smluv na ochranu spotřebitele) byl však výslovně upraven v občanském zákoníku až novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2001. Jejím cílem bylo zajistit harmonizaci českého smluvního práva s evropským spotřebitelským právem, resp. s acquis communautaire dosaženého
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186776