Soudní poplatky z kopie výpisu ze stěžovatelova účtu vedeného u ČSOB ze dne 29. 11. 2000 (připojené k návrhu ústavní stížnosti). Jde o poplatek k čj. 96/2000, tedy o soudní poplatek v projednávané věci. Zaplacení soudního poplatku bankovním převodem na účet soudu potvrdil ve svém písemném vyjádření i Vrchní soud v Praze. Dále Ústavní soud poukazuje na to, že ve spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 96/2000 je založena kopie výpisu z účtu č. 3703-6523021/0710 (účet soudu) ze dne 30. 11. 2000 prokazující, že soudní poplatek byl zaplacen bezhotovostní platbou. Po posouzení všech uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů poplatky vybírají, vyměřují, doměřují a vymáhají soudy. Poplatky se platí v české měně. Poplatky, které nejsou vyšší než 5 000 Kč, lze platit kolkovými známkami vydanými Ministerstvem financí. Ostatní poplatky se platí na účet státního rozpočtu, zřízeného u České národní banky pro jednotlivé soudy (dále jen „účet soudu“). Z tohoto ustanovení je tedy patrno, že předmětný soudní poplatek ve výši 1 000 Kč mohl být uhrazen buď kolkovou známkou anebo na účet soudu. Ústavní soud konstatuje, že z předložených důkazů a z tvrzení účastníků je nepochybné, že stěžovatel zaplatil soudní poplatek k výzvě soudu v soudem stanovené lhůtě, ve stanovené výši a způsobem, který je stanoven zákonem, resp. v projednávané věci bankovním převodem na účet soudu. Za tohoto stavu věci zastavení řízení o správní žalobě Vrchním soudem v Praze pro nezaplacení soudního poplatku před-
stavuje porušení stěžovatelova práva domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i porušení čl. 90 Ústavy České republiky, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
24. Placení soudního poplatku ve správním soudnictví. Doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku čl. 90 Ústavy čl. 36 Listiny zák. č. 182/1993 Sb. zák. č. 549/1991 Sb. Výzva k úhradě soudního poplatku měla být podle § 49 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění platném v době vydání usnesení napadených ústavní stížností) doručena i stěžovateli, neboť on sám měl v řízení něco osobně vykonat. Tento názor sdílí i Ústavní soud, neboť jej považuje za ústavně konformní, což vyslovil již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. nález ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 238/99, nález ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 377/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 10; svazek 21, nález č. 6). Nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. I. ÚS 234/1999 Sb. n. u. ÚS 86/2001, svazek č. 22/2001 Z odůvodnění: Usneseními ze dne 8. 3. 1999, čj. 38 Ca 351/98-17, a ze dne 9. 4. 1999, čj. 38 Ca 351/98-24, rozhodl Městský soud v Praze, že se řízení zastavuje. V prvém případě (usnesení ze dne 8. 3. 1999) se tak stalo proto, že stěžovatel nesplnil svoji poplatkovou
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186773
Soudní poplatky obecně povinnost při podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Žalobou se domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravy, ze dne 1. 10. 1998, čj. DOP R4/16787/98/JK/106, avšak soudní poplatek (splatný zároveň s podáním návrhu) neuhradil ani ve lhůtě splatnosti, ani k výzvě soudu doručené mu dne 6. 11. 1998 (poznámka: toto datum bylo v odůvodnění rozsudku opraveno dne 18. 6. 1999 na datum 28. 1. 1999), přestože tak byl povinen učinit podle § 2 odst. 1 písm. a), § 4 písm. a) a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů; jako povinná osoba od placení soudního poplatku v případě opravného prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu osvobozen není. Ve druhém případě (usnesení ze dne 9. 4. 1999) byl důvodem k zastavení řízení neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť předmětem řízení bylo stěžovatelovo odvolání právě proti předchozímu usnesení Městského soudu v Praze o zastavení řízení, proti kterému nejsou opravné prostředky přípustné. Městský soud v Praze však přesto v odůvodnění tohoto rozhodnutí opět uvedl, že jeho předchozím usnesením bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku splatného podáním návrhu, když poplatek nebyl zaplacen ani ve lhůtě stanovené ve výzvě soudu k jeho zaplacení. Lhůta byla stanovena osmidenní od doručení výzvy ze dne 28. 1. 1999, která rovněž obsahovala poučení o tom, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. Tato výzva byla – podle odůvodnění citovaného usnesení – doručena stěžovatelově právní zástupkyni spolu se žádostí o předložení kopie napadeného rozhodnutí dne 28. 1. 1999. Obsah zásilky, jejíž převzetí bylo potvrzeno, vyplývá z údajů uvedených na doručence založené v soudním spise. V záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze stěžovatel napadl
ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť mu bylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu. Je tomu tak proto, že oproti tvrzení Městského soudu v Praze se v případě jím podané žaloby nejedná o opravný prostředek proti rozhodnutí pozemkového úřadu a že výzva k zaplacení soudního poplatku mu nebyla dne 6. 11. 1998 doručena. Stěžovatel dále uvedl, že proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 1999 podal prostřednictvím právní zástupkyně odvolání a ihned zaplatil soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. Řízení o tomto odvolání však bylo zastaveno usnesením téhož soudu ze dne 9. 4. 1999 s odůvodněním shora uvedeným. Proto stěžovatel opětovně namítl, že mu výzva k zaplacení soudního poplatku nebyla doručena a dle sdělení jeho právní zástupkyně nebyla doručena ani jí, neboť v den, kdy měla být výzva doručena, byla jeho právní zástupkyni doručena pouze výzva k zaslání kopie napadeného rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy. To, že „Městskému soudu v Praze vyplývá z údajů uvedených na doručence založené v soudním spise“, že jí byla zaslána i výzva k zaplacení soudního poplatku, nedokazuje podle mínění stěžovatele skutečnost, že výzva k zaplacení soudního poplatku jeho právní zástupkyni skutečně doručena byla. Přitom poukazuje na § 49 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého se doručuje písemnost nejen právnímu zástupci, ale i přímo účastníku, jestliže má v řízení něco osobně vykonat, tj. zaplatit soudní poplatek, neboť tvrdí, že jedině sám účastník je poplatníkem dle zákona o soudních poplatcích. Proto měla být výzva k zaplacení soudního poplatku zaslána jak jeho právnímu zástupci, tak i stěžovateli samotnému.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186773
Soudní poplatky K ústavní stížnosti se vyjádřil i účastník řízení Městský soud v Praze a vedlejší účastník Magistrát hl. města Prahy, odbor dopravy.
Vzhledem k tomu je Městský soud v Praze názoru, že stěžovatel nebyl krácen na svém právu zaručeném mu v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Městský soud v Praze zejména uvedl, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek současně s podáním žaloby. Proto byla doručena jeho právní zástupkyni dne 28. 1. 1999 výzva k zaplacení poplatku ve lhůtě 8 dnů od doručení výzvy. Poplatek však ve lhůtě zaplacen nebyl. Ke stěžovatelově námitce, že v zásilce převzaté dne 28. 1. 1999 nebyla výzva k zaplacení soudního poplatku, Městský soud v Praze uvádí, že podle údajů uvedených na doručence (založené ve spise) zásilka tuto výzvu obsahovala a byla převzata bez jakýchkoliv námitek. Doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze právní zástupkyni žalobce, které byla udělena plná moc pro celé řízení, je v souladu s § 49 odst. 1 o. s. ř., neboť druhá věta tohoto ustanovení, kdy má účastník osobně v řízení něco vykonat (např. dostavit se k soudu nebo znalci), se na daný případ nevztahuje. Z těchto důvodů má Městský soud v Praze za to, že řízení „pro nezaplacení soudního poplatku ani ve lhůtě stanovené soudem“ bylo zastaveno v souladu se zákonem. Protože proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví nejsou opravné prostředky (s výjimkou taxativně uvedených případů) přípustné, nezbylo Městskému soudu v Praze, než řízení o odvolání proti usnesení o zastavení řízení rovněž zastavit. Není-li odvolání přípustné, nelze přihlédnout ani k § 9 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Závěrem Městský soud v Praze uvádí, že v odůvodnění usnesení soudu ze dne 8. 3. 1999, čj. 38 Ca 351/98-17, došlo ke zřejmé chybě v psaní, kdy je jako den doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku uvedeno datum 6. 11. 1998, a že tuto nesprávnost postupem podle § 164 o. s. ř. odstraní po vrácení spisu Ústavním soudem i u usnesení zaslaných účastníkům řízení.
Vedlejší účastník Magistrát hl. města Prahy, odbor dopravy, zejména uvedl, že se závěry Městského soudu v Praze plně souhlasí. Ke svému rozhodnutí pak sdělil, že zamítnutí stěžovatelova odvolání bylo jediným a zákonu č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů odpovídajícím závěrem, neboť stěžovatel usiloval ve své věci o její prosazení protiprávně a protismyslně cestou zpětné legalizace, nehledě na to, že uvedený zákon neobsahuje ustanovení, že by stěžovatel měl právní nárok na vyhovění své žádosti. Závěrem dále sdělil, že netrvá na ústním jednání. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze, když porušení svého základního práva spatřuje v tom, že mu soud svým rozhodnutím znemožnil domáhat se stanoveným postupem svého práva tím, že zastavil řízení o jeho žalobě proti rozhodnutí orgánu státní správy, ačkoliv si musel být vědom toho, že se jedná o řízení jednoinstanční. Podle jeho názoru mu nebyla doručena dne 6. 11. 1998 výzva k úhradě soudního poplatku a jeho placení nebylo spojeno s podáním opravného prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu. Navíc tvrdí, že zásilka doručená dne 28. 1. 1999 jeho právní zástupkyni neobsahovala výzvu k úhradě soudního poplatku a že výzva k zaplacení soudního poplatku měla být zaslána především jemu, neboť on sám je poplatníkem podle zákona o soudních poplatcích, a tudíž měl v řízení vykonat něco on sám. Ústavní stížnost je důvodná, byť ne ze všech příčin, jichž se stěžovatel dovolává. Ústavní soud v prvé řadě neakceptoval stěžovatelovu námitku týkající se nedoru-
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186773