už dlouho nebyl, protože listí pokrylo většinu trávníku a zamaskovalo umírající trávu. Náš dům vypadá zvenčí tak normálně. Kdybyste byli cizinci procházející kolem, mysleli byste si, že uvnitř žije dokonale normální, milá rodina – matka s milují cím otcem a dvěma milými, přizpůsobivými teenager kami. Nikdy byste neuhodli, že matka je dávno pryč, otec žije v neproniknutelné ulitě nebo že jedna z dívek do vás dokáže proniknout a vidět věci, které schováváte přede všemi. Náhle mě přepadne pocit, že mě někdo sleduje. Oto čím se, ale nikdo tam není. Jen pořád stejná ospalá čtvrť, kterou znám celý život. Prázdná ulice. Lidé scho vaní ve svých domech, pravděpodobně sledují televizi, surfují na internetu nebo vaří večeři. Ten pocit ale pře trvává. Otřesu se, schoulím se do svetru a vyjdu po schůdcích na přední verandu. ••• Táta je ve své pracovně, skloněný nad počítačem. Má v uších bílá sluchátka, ale slyším, když unikne pár not, a poznávám Mozarta. Táta vypadá jako mámin přesný opak. Zatímco její vlasy byly dlouhé a blond, jeho jsou černé a kučeravé. Ona byla oblá s plnými tvářemi, on je hubený, až vypadá skoro podvyživeně. Obvykle je do konale oholený, ale dnes má strniště. Prsty mu rychle přelétávají po klávesnici v divokém 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186410
tanečku. Ťuk-ťuk-ťuk, pak se zastaví, aby se napil vody s ledem a ťuká dál. „Tati?“ Je tak ponořený do svého malého světa, že jenom po kračuje v ťukání. Vytáhnu mu sluchátko z ucha a řek nu hlasitěji: „Tati!“ Po obličeji se mu mihne závan podráždění, ale hned je pryč. Nemá rád, když ho někdo ruší při prá ci na počítači, což je prakticky každou vteřinu, kdy není v nemocnici nebo nepřipravuje v kuchyni něja ké veled ílo. Je moderátorem on-line fóra pro ty, kdo ztratili milo vané osoby kvůli rakovině. Připadá mi trochu ironické, jak tráví všechen volný čas pomáháním cizím lidem na internetu, zatímco my s Mattie jsme zalezlé ve svých pokojích. „Ahoj, tati. Kde je Mattie?“ „Je ve svém pokoji a spí. Chtěl jsem se zeptat, jestli bys s ní nešla zítra na ten pohřeb?“ Přehodím si batoh z jednoho ramene na druhé. Na ráz je jeho tíha nesnesitelná. „Ty nepůjdeš?“ Zavrtí se. „Udělal jsem pro ně quiche. Odnesl jsem jim ho, když jste byly ve škole. Musím zítra do práce.“ Začíná mě bolet žaludek. Skutečně nechci Sophii znovu vidět, ale někdo musí s Mattie jít. Někdo musí být dospělý. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186410
„Tak já s ní půjdu. Jsem unavená. Půjdu si na chvíli lehnout. Uvidíme se u večeře.“ Rozjasní se. „Dělám dušené maso.“ Z představy velkého kusu masa jsem muy verde – jak by řekla seňora Gomezová –, ale snažím se být slušná. „Mňam.“ Zamířím do obývacího pokoje a hodím batoh na zem. Z římsy nad krbem vezmu svatební fotografii mých rodičů. Táta vypadá silně a šťastně a máma jed noznačně září. Dívám se na obrázek a vrhnu se na gauč. Kdyby tady byla máma, věděla by, co dělat. Šla by na Sophiin pohřeb a držela by Mattie za ruku a dělala by všechny věci, které mámy dělají. Jsem nejspíš ospalejší, než jsem myslela, protože s fo tografií na hrudi usnu. ••• Běžím lesem za naším domem, větve mě škrábou do ob ličeje a nahých paží. Ona tu někde je. Nejsem si jistá, koho hledám, ale potřeba ji najít se prohání mými žila mi jako oheň. Musím ji zachránit. Něco v mém nitru mi říká, abych běžela k prameni. Vidím ho před sebou, voda se leskne na několika mís tech, kde prosvítá slunce. Když přijdu blíž, vidím, že ve vodě mezi kamínky něco je. Voda je tady mělká a já spatřím červenozlatou 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186410