100
IV. Společnost karnevalové kultury?
majetku? Umíte si naproti tomu představit nadšení mobilizovaných vojáků v roce 1938? O hrdinství válečných letců v Británii či tankistů na východní frontě se dozvídáme většinou v podobě dokumentů nebo spíše melodramat na televizní obrazovce. Epocha mučedníků a hrdinů skončila. Samozřejmě, že z hlediska dnešní retrooptiky jsou hrdinové časů dokonce nikoli příliš vzdálených značně zaneseni časem zapomenutí – Palacký, Havlíček, obrozenci, Masaryk, Štefánik, ale zajisté plukovník Švec, hrdinové obou válek, legionáři, mučedníci koncentračních táborů –, ne všichni jsou ale přece jen bezejmenní. Ostatně i doba předlistopadová měla své hrdiny a polistopadové období se alespoň na krátký čas vzepjalo k tomu, že si připomenulo Miladu Horákovou a Jana Palacha, vojáky zejména západního zahraničního odboje a politické vězně. Každá televizní soutěž vás ale přesvědčí, že „éra hrdinů“ v běžném povědomí skončila. Vysvětlení je trojí: 1. televize vytlačila hrdiny na okraj, 2. zpětné působení médií, které si utváří své diváctvo, vede k tomu, že „hrdina není žádán“, je substituován pseudohrdiny fantastických filmů, spidermany, vládci bojových umění atd. a 3. válčí se příliš daleko od nás, takže se nás reálná válka netýká. „Intelektuální hrdinství“ třebas Madame Curie ztratilo dávno svůj heroický lesk. Nicméně připomeňme ještě jeden rozměr mučednictví: Lidé mají vášeň pro mučednictví: dnes své nejlepší lidi umučí k smrti, zítra jim postaví oltáře. Dnes si mnozí dělají z bolesti slast. Proto pravím: pryč s mučednictvím! Nemáme práva žádat sebeobětování a nesmíme ani svůj život dávat za každou hloupost! Mučednictví je luxus. Člověk myslící zná své cíle a pořád k nim pracuje. Ale práce sama o sobě nás nespasí – o cíl jde, k němuž se svou prací chceme přiblížit. Tomáš G. Masaryk, Česká otázka, 1898 (reedice 2001)
Masaryk poprvé u nás proti mučedníkovi důrazně staví občana, který obyčejnou drobnou prací mění svět více než jedinec nedomyšleným „heroickým činem“. A tak máme dějinnou řadu hrdina–mučedník–občan, řadu, kterou ovšem uzavírá pozoruhodný „postmoderní“ fenomén naší doby – celebrita. Před sto lety vyšla malá instruktivní knížečka pro začínající učitele, v níž čteme: Budete-li umdlévati ve studiu, vzpružte slabou vůli svou vzpomínkou na přemnohé vynikající muže, kteří jen vlastním studiem zmohli své obtíže. Ozdobte stěny svého pokojíku jejich obrazy – v čelo J. A. Komenského a Karla Havlíčka. Velikým povzbuze-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186400
Média a celebrity: od hrdinů k hvězdičkám
101
ním vám budiž, že přemnozí vynikající muži se hluboce vzdělanými stali jen vlastním studiem: náš Ámos, náš Šafařík, Jungmann, Palacký, knihařský učeň Franklin vlastním přičiněním stal se znamenitým politikem a učencem americkým, anglický dělník Stephenson, který do sedmnáctého roku neuměl číst ani psát, stal se nejen vynálezcem parního vozu, ale jedním z nejvzdělanějších gentlemanů svého národa. A. B. Černý, Na prahu samostatnosti (Příručka pro učitele škol obecných), Praha 1910
Je dosti málo pravděpodobné, že mladí absolventi našich humanitních škol své pokojíky mají vyzdobeny obrazem Komenského, nicméně velikány ducha a pravé hrdiny plakáty dobových a většinou efemérních kapel či „pin up girls“ tak úplně nenahradí. V době tekuté modernity ve spotřebitelské části světa není místo ani pro mučedníky, ani pro hrdiny. Společnost to zpochybňuje, ba zesměšňuje, znevažuje, protože znevažuje dvě hodnoty, které jsou odpovědny za poptávku a nabídku hrdinů a mučedníků. Zaprvé odmítá se zasvětit vzdáleným hodnotám a vzdát se bezprostředních rozkoší, tedy přijmout dlouhodobé trápení ve jménu věčné spásy nebo řečeno světskými slovy – vzdát se krátkodobé intenzivní rozkoše ve jménu dlouhodobé rozkoše trvalé. A za druhé zpochybňuje hodnotu obětování individuálních zisků ve jménu skupiny nebo „dobré věci“, namísto „velkých ideálů“ nastupují takové hodnoty jako je bezprostřední satisfakce a individuální štěstí. Zygmunt Bauman, Tekutý život, 2005
Čas je zlomyslný hráč – v době, kdy Antonín Černý psal z dnešního hlediska své nepochybně naivní rady, vytvářeli v Holywoodu první hvězdu. Vnímavý žurnalista Karel Hvížďala komentoval knihu německého autora Petera Winterhoffa-Spurka Chladná srdce (německy 2005), v níž je vyložen proces, jímž se tvořil fenomén nejprve „hvězdy“ a potom celebrity. Do roku 1909 veřejnost intimní, soukromý život hvězd neznala. Nicméně, kdo by se nezajímal, kdyby mohl? Šéf studia IMP Carl Laemmle si té věci povšiml a rozeslal zprávu, že jeho IMP Girl (filmovým divám se anonymně říkalo podle studia) Florence Lawrence zahynula. Druhý den otiskl desítky inzerátů, že diva se těší plnému zdraví, ba co víc – těší se na premiéru svého nového filmu. Sláva Florence Lawrence se dotkla hvězd – a navíc se stala modelem pro další X Girls, které byly postupně proměňovány z anonymních hereček ve hvězdy
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186400
102
IV. Společnost karnevalové kultury?
s vlastním oděním, mejkapem, jídelníčkem, milenci a pejsky. Je známo, že s největší pravděpodobností první opravdovou „velkou hvězdou“ byl muž – Rodolfo Valentino (1895–1929, hrdina filmů Šejkův syn a Čtyři jezdci z Apokalypsy). Valentino začal asi jako prvý naplňovat onen sen o lásce, něze, touze a kráse, sen, který lze anonymně promítnout do osoby na plátně, protože nám tak často chybí v životě. Tato substituce reality za vizualitu je na počátku „virtuálního světa“ a virtualizovaného, mediálně konstruovaného hrdiny – a je s námi již celé století. Televize jí však dala důrazně nový rozměr. Tím, že musela naplnit nesrovnatelně více času než dvouhodinový film, přibrala ke hvězdám i osobité profese – moderátory, „baviče“, „entertainery“ „talkmastery“, „showmastery“ a později do těchto rolí vstoupili (chtěli-li politicky ve veřejnosti uspět) také politici, jimž arciť předcházely rockové a popové hvězdy. Mimochodem hezké české slovo „bavič“ má pěknou etymologii: když psali pánové Uhlíř se Šípem nějakou scénku, chtěli se vyhnout tomu věčnému U. a Š., což nahradili prostě „bavič 1“ a „bavič 2“, a tak to zůstalo. Křivdili bychom bavičům, pokud inteligentně bavit umějí. A měli jsme takových inteligentních bavičů celou řadu a jmenovat je zde by bylo neuctivé k těm opomenutým. Obraz celebrity se však v čase výrazně proměnil: pohlédněte na filmy z první republiky, Raul Spáčil, Adina Mandlová, Lída Bárová, Jiřina Štěpničková aj., vždy na pokraji umění a kýče, Vlasta Burian, Oldřich Nový, Hugo Haas … první republika si stvořila svět celebrit, v němž se mísili opravdoví umělci s těmi, kteří byli umělci, ale současně sloužili požadavkům dobové filmové estetiky. Snad všichni, i ti největší, si občas odskočili zahrát ve filmu, na který dnes již shlížíme jen s jistou nostalgií a estetické soudy nevynášíme – Jindřich Plachta, Zdeněk Štěpánek, Otomar Krejča, Zdeňka Baldová aj. První republika znala celebrity, ale neznala to slovo – ostatně ani my jsme s ním před listopadem 1989 neměli mnoho co do činění. Tedy – slovo samo je odvozeno z latiny, jak jinak – celeber je totiž „slavný“, „oslavovaný“, „slavený“, nikde se ovšem neříká proč a čím (lépe by bylo možná odvozovat celebritu z jiného latinského kořene, totiž „celebritas“, což znamená hlučnost). Pohlédneme-li na aktualizovaný seznam dnešních našich celebrit, snadno zjistíme, že platí konstatování tuším Haliny Pawlowské, že v českém „mediálním světě“ je tak dvacet osob, s nimiž má smysl „něco dělat“ – rozuměj, v každém čísle bulvárního plátku (tiskoviny) alespoň jedna musí být, ty ostatní se přiživují. Není nesnadné si povšimnout, že celebrity jsou (až na stálice) velmi proměnlivé, bulvár a média jich vyrábějí neustále obrovské množství (i do zásoby), vyžadují nepřímo, aby se celebrity samy o přízeň médií ucházely, aby informovaly o stavu konta, milostných aférách, usilování o sňatek, o rozvodových aférách, o stavu závislosti na drogách, ale i o tělesné váze atd. To všechno je fenomén pozdně moderní: ne že by v minulosti lidi nezajímalo to, co se děje na cizím dvorku, nás však poprvé v dě-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186400