Obě jsme se opět zahleděly ven na přední zahradu, kterou William nyní měřil dlouhými kroky. Zkoumal, kam až se mech stačil rozrůst. „Koukám, že máte trávník taky samý mech!“ ozvalo se od branky. Byl to James Greene, jemuž se ve vesnici neřeklo jinak než Maceška, protože macešky miloval. Byla to pravděpodobně jediná tajná vášeň tohoto vytáhlého usedlého šedesátníka. Na své zahrádce jimi osázel kdeco. Byl to zapálený zahradník a trávník před jeho domem mu mohli závidět i v Hyde Parku. Byl dokonalý, hebký jako tabrízský koberec, a tak stejnoměrně sestříhaný, že jsem Macešku podezírala, že tu trávu snad stříhá nůžkami z manikúry. Jeho tráva měla v každé roční době, i za největšího sucha, kdy ostatní trávníky připomínaly vyprahlou hnědou Kalahari, barvu svěžího smaragdu nedotčeného plevelem, natožpak mechem. William pohlédl na souseda Macešku s novou nadějí v očích. Podělit se o starost s někým, komu leží na bedrech rovněž péče o trávník, nebylo potupným přiznáním zahradnické prohry. „Podívejte, Jamesi, co to letos udělalo!“ rozhodil William bezmocně pažemi. James Maceška to pochopil jako výzvu k první pomoci. Otevřel si branku a připojil se k Williamovi. Chvilku oba vážně postávali nad naším trávníkem, bradu v hrsti, a bedlivě zkoumali svěže zelené bochánky rozrůstajícího se mechu. „Začíná se to zajímavě vyvíjet,“ poznamenala babička a přistoupila ještě blíž k oknu. Také James si nyní pošoupl brýle na čelo, pak si přidřepl na bobek a promnul mezi prsty kousek mechu pohybem, jakým zkušený rolník hodnotí žírnou hroudu. „To díky té tuhé zimě máme teď všichni trávník samý mech,“ vynesl James znalecký posudek. „Na to platí jen jeden prostředek.“ William mu visel pohledem na rtech, stejně jako já s babičkou. „Mechovrah.“ „Aha,“ přikývl William. „Mechovrah!“ zvolaly jsme s babičkou jednohlasně a daly se do smíchu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186355