přicházely a on věděl, že budou přicházet. Když souhlasil s Miriaminou prosbou, nedělal si iluze, že i největší láska se neobejde bez bdělé péče. Oběť, kterou učinil, nebyla pro jednou. Bude se stále opakovat. Kostobar tlachal a tlachal. Popíjel a byl už značně opilý. „O tom všem máš mlčet, rozumíš?“ opakoval. „Říkám ti to, protože jsem si tě zamiloval. Ale jen tobě. Jak to rozneseš – konec... Musel bych to říct svému pánovi a on... Rozumíš? Jsi amhorec... Ale já tě mám rád... Umíš krásné věci. Nestrkej nos do věcí lidí, co stojí vysoko...! Já ti říkám...“ Nakonec se mu všechno pletlo dohromady. Sluhové ho posadili na osla, opatrně ho drželi z obou stran a odvezli domů. Opět minulo několik šabatů. Jednoho dne – právě byl zabrán do velmi náročné práce – za sebou zaslechl známý hlas. Překvapeně odložil poříz, kterým ořezával dřevo, a otočil se. Před sebou uviděl Sebu, svého nejmladšího bratra. Seba byl zarostlý, vlasy měl dlouhé a špinavé a padaly mu do čela. Na sobě měl starý roztrhaný pytel. Nepřistoupil k Josefovi, jen z odstupu se před ním klaněl a vydával plačtivé výkřiky. Josef hned pochopil, co se stalo. „Nežije,“ vzlykal Seba, „nežije. Odešel do šeólu. Přišel jsem ti to říct.“ Obyčej přikazoval, aby se Josef vrhl na zem, roztrhl si šat a posypal hlavu popelem. On však pouze hluboko sklopil hlavu. Neuměl naříkat jako najaté plačky. Velmi otce miloval, ale už tehdy, kdy se s ním loučil a opouštěl Betlém, byl přesvědčen, že ho víc neuvidí. Dávno minula doba, kdy byl Jakub plný síly a energie. Tehdy se všechno v rodné vsi dělo podle jeho vůle. Nebyl despota, byl však silný člověk a všichni u něho hledali radu nebo pomoc. Pak se všechno změnilo. Otec začal slábnout. Mladší bratři už otce nepamatovali takového jako Josef. Běh rodinného života se odklonil od lože nemocného patriarchy. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186291
Jakub, který ležel celé dny sám, začal být urážlivý a popudlivý. Tolik věcí ho rozčilovalo. Mladší syny to netrápilo. Chodili za otcem, hodně a hlasitě hovořili, vyprávěli mu se smíchem všechno možné – bez ohledu na to, co se otci líbilo – a pak šli po svém. S Josefem to bylo jiné. Chodil za otcem častěji, sedal u jeho lůžka – a mlčel. Otec nic neříkal. Panovalo mezi nimi zatvrzelé, mučivé mlčení. Josef byl přesvědčen, že otec se na něho hněvá, protože se neoženil. Ale v této věci mu již své pověděl. A když začal o něčem jiném – zmlkl, vida nevlídný Jakubův pohled. Nedokázal otce bavit vykládáním vesnických klepů jako jeho bratři. Tyto chvíle dlouhého mlčení způsobily, že Josef měl vůči otci pocit viny. Když se vrátil od Zachariáše, vylíčil mu, co řekl starý kněz. O Alžbětiných plánech se nezmínil. Nechtěl se předčasně vázat nejistým slibem. Rozloučili se mlčky, jen suché starcovy ruce se sepjaly kolem Josefova krku. Josef chvíli spočinul Jakubovi na prsou a otec zašeptal: „Hospodin nechť tě provází a chrání. Nechť tě bezpečně dovede zpět do země otců... Nechť...“ Další už neslyšel. Odjel s pocitem, že otci nikdy nedokáže vynahradit všechno, co od něho dostal. Tady v Nazaretu na něho často myslel. Odtud ho chápal lépe. Po čase litoval každé chvíle u otcova lůžka, která uběhla v mlčení a nedokázala je sblížit. Otec čekal... Josef se nejednou modlil a prosil, aby mu Hospodin laskavě odpustil vlastní nedokonalost a odměnil se Jakubovi svou milostí. Možná proto nedokážeme pochopit Hospodina, že nerozumíme našim otcům... Vřele bratra objal. Seba plakal – vždy mu šlo lehce plakat i smát se. Měl již ženu a děti. Staral se o pole. Byl rád veselý a měl přátele. Byl oblíbený. Odvedl Sebu do domu. Když mu Seba oznámil svou novinu, mohl se oholit, ostříhat si vlasy, svléknout smuteční háv a obléknout si obyčejný oděv. U jídla Josefovi vyprávěl o otci. Jakub zemřel klidnou smrtí, nastydl v prvních chladných dnech. Před 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186291
smrtí mnoho o Josefovi mluvil. Vyptával se na něho. Měl radost, když mu řekli, že Josef konečně našel dívku, s kterou se chce oženit. Snil o jeho potomcích a o tom, že se nejstarší syn vrátí na rodnou půdu. Připomněl synům, že staré Davidovo pole má zůstat Josefovým majetkem, bez ohledu na to, kdy se do Betléma vrátí. „Pak ať si na té zemi postaví dům...,“ opakoval. Josef dojatě poslouchal Sebovo vyprávění. Otcovy city tedy léty mlčení nevyhasly. Mohly vyhasnout? Otec, myslel si, je ten, kdo čeká... Když Seba skončil, sáhl do záňadří a vytáhl do tenké kůže pečlivě zabalený předmět. Rozbalil ho a Josef spatřil prsten. Těžký, neforemný kus zlata kdysi snad něco představoval, ale dnes již ztratil tvar. Pamatoval se na ten prsten na hubených otcových prstech. Podle rodinné tradice pocházel od Davida a byl vždy majetkem nejstaršího. „Otec ho dal tobě,“ řekl Seba. „A pak ho máš dát svému prvorozenému. Otec říkal: Lituji, že nebudu moci obejmout hlavu jeho syna. Protože on bude mít určitě syna...“ Sáhl po prstenu beze slova. Otvor byl malý, prsten jen těžko navlékl na prst. Sundal ho a držel v dlani. Dát potom prvorozenému? myslel si. Nikdy toho prvorozeného nebudu mít! Miloval Miriam tak silně, že když mu pověděla o svém neobvyklém rozhodnutí, přijal je bez váhání. V první chvíli tak prostě zareagoval svou láskou. Teprve nyní, kdy byla Miriam daleko, začal přemýšlet o důvodech, které ji nutily, aby složila tak neobvyklý slib. To, co Zachariáš považoval za svou hanbu, ona na sebe vzala dobrovolně. Své odříkání pochopila jako dar. Jako vždy byla smělá až k opovážlivosti. Tolik ho přitahovala ta její odvaha! Tolik toužil, aby měli všechno společné! Když nyní hleděl na prsten, který dostal, uvědomil si, že rozhodnutí, jež učinil, neznamenalo jen zřeknutí se vlastních radostí. Bylo také důležité pro jeho rod. Hlavní větev rodu uschne. Utěšovalo ho vědomí, že rod byl hodně rozvětvený a že se v něm mohl najít někdo, jehož synem by byl Mesiáš... 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186291