„No tak, Petro,“ řekl nakonec. „Pověz mi to. I když se rozhodnu, že ti nepomůžu, nikomu to neřeknu. Přísahám. Jen možná Heleně. A Anně.“ Její sestřenice. Petra se na něj vyděšeně podívala. Pohlédl jí do očí a rozchechtal se. „Budu mlčet jako hrob,“ řekl najednou opět vážně. „Myslím, že možná chápu, co se stalo.“ Natáhl se přes stůl a položil jí ruku na její. „Byla jsi znásilněna?“ zeptal se opatrně. Petra cítila, že má najednou velmi blízko k pláči, ale napřímila se a trochu se napila minerálky, aby to ze sebe setřásla. Stejně jako u lékařky ráno se dostavila jistá úleva, že se setkala s pochopením. „Já nevím,“ odpověděla Petra upřímně. „Ale myslím, že to tak muselo být.“ A pak z ní vybublala celá ta historie. Håkan Carlberg pozorně naslouchal a přerušil ji jen při ojedinělých příležitostech, aby se na něco zeptal nebo si něco ujasnil. „Jak ti je teď?“ zeptal se, když dopověděla. „Myslím čistě fyzicky. Psychicky působíš naprosto ve formě, plně zaujatá privátním vyšetřováním a dalšími napínavými věcmi.“ Jeho žertovný tón rozpustil tíživou atmosféru u stolu a Petra se poprvé po mnoha hodinách usmála. „Strašlivě mě bolí hlava, podbřišek a zadek a mám potíže s koordinací pohybu. Ale už nejsem tak omámená. Ráno jsem viděla rozmazaně, ale to je pryč.“ Když všechno vypověděla, bylo pak už mnohem snazší o tom mluvit. Celá událost se redukovala na vyprávění, cosi, co se stalo, ale co už jí nezaměstnávalo vědomí jinak než z čistě klinického hlediska. Doufala, že to tak i zůstane. „A proč tu celou záležitost neoznámíš na policii?“ chtěl vědět Håkan. „Já přece jsem policistka.“ „Víš moc dobře, co myslím.“ „Chtěl bys, aby snad tvoji kolegové vyšetřovali nějakou záležitost, co se týká tebe? Analyzovali tvé sperma a… brali vzorek krve a otisky prstů?“ Petra slyšela, jak hloupý to je argument, a Håkan se tvářil pobaveně, když poslouchal její ne zcela promyšlená srovnání. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186215